header

Historie malířství

Je potvrzeno, že historie malování(jeskynní malířství-označení pro prehistorické malířství) je šestkrát delší než historie psaného jazyka.

Olejomalba

Vyvinula se postupně z mastných temper. Předchůdcem olejomalby byly tzv. vaječné tempery, kde se jako pojidla barevných pigmentů používali vaječné žloutky.

Rozšiřovala se od doby pozdní gotiky v 16. století, odhaduje se, že ji obejvil Jan van Eyck v 15. století, ale používána byla už ve starověku a středověku například u Mistra Theodorika. K podkladu sloužili dřevěné podložky a kovové folie, ale v té době neexistovalo vhodné ředidlo a olej způsoboval tmavnutí barev. Revoluci v olejomalbě zavedli bratři Eyckové a robert Campin s jejich následovníky pomocí vynalezení terpentinu. Následovně olejové barvy umožnili vrstvení jemných lazur a vytvoření valérů kombinujících podkladové pigmenty s tenkými vrstvami nanášených barev. Ve 2. polovině 15. století se uplatnila v renesanční Itálii například Leonardem da Vincim. Ukončila se také malba na dřevo, jelikož umělci začli preferovat malbu na plátno (vypnuté na plátno nebo natažené a připevněné na dřevěný rám). Ve 20. století začaly konkurovat olejomalbě akrylové barvy, jenž jsou vitálnější a působivější v barevných odstínech, ale olejomalba si udržela svoji pozici výsostné vytvárné techniky.


Akvarel

Její původ začíná v umění starého Egypta, kde osoby s velkým vlivem byly malovány na svitky papyru. podobné znaky se vyskytují i ve středověku a přetrvávají až do renesance.

Akvarel se používal jako doplněk k navrhování nástěnných maleb a olejů.

V 18. století začal nárust popularity ve Velké Británii, nejvíce však u krajinářské školy. Nejvíce však k popularizaci a rozšíření akvarelu v Anglii a ostatních evropských zemí a pozvedl na úroveň olejomalby přispěl William Turner a Thomas Girtin.

Akvarelovou malbu zavedl do Francie, kde jí pozitivně přijali bl Richard Parkse Bonington na konci 18. století,


Enkaustika

Používána u pohřebních potrétů v Egyptě kolem r. 100-300 po Kristu, ztraceného umění na Filipínách a domorodý kmen na ostrově Samar v 17. a 19. stoletím.

Technika byla opět nalezena ve 20. století malířem Fritzem Faissem, studetem Paulem Kleem a Vasilijem Kandinského ve Výmárském Bauhausu, spolu s doktroem Hansem Schmidem tak zvaným "Punským voskem". Faiss měl dva patenty na přípravu vosku pro enkaustickou malbu. Jeden na úpravy bodu tání včelího vosku pomocí uvaření vosku v roztoku mořské vody a sody třikrát po sobě. Výsledký vosk je tvrdší a stejný jako punský vosk podle řeckých spisů o enkaustikém malování.

umění zaznamenalo vzestup popularity v roce 1990 pomocí elektrické žehličky, varné plotýnky a vyhřívaného enkaustického pera na různé povrchy jako destičky, papír a koreamika. Žehlička umožnuje vytvářet různé umělecké vzory. Tento styl není omezen na tvorbu abastraktních výtvorů ale lze vytvářet i komplexní malby stejné kvality jako akryl a olejomalba.