Celestýnka aneb život pod psa

Taky jste jako já už od malička chtěli pejska? Parťáka, který vás nezradí? Mě ho nikdo nepořídil, a proto mi to vydrželo až do jednadvaceti let, kdy jsem si parťačku pořídila sama. A právě proto to na nikoho nemůžu hodit. Za tuhle pohromu si můžu úplně sama. Možná jsem měla být soudnější při volbě. Australský ovčák není zrovna klidné plemeno, ale celou dobu jsem si říkala, že to zvládnu. A zatím to i zvládám, ale dává mi holka pořádně zabrat.

Celestýnka gif

Naštěstí měsíce plynuly a jak Celestýnka rostla jako by najednou její tělo dokázalo všechnu tu přebytečnou energii pohltit (alespoň většinu času) a tak se z šílené malé chlupaté koule stala pořádná velká holka, která sice neposlouchá úplně tak jak bych si přála a když vidí jiného psa tak se pokaždé promění zpátky v to ukňourané malé mimino co by si chtělo jen hrát, ale na druhou stranu je z ní ta parťačka, kterou jsem si přála. Parťačka co mě zalehne když je mi smutno, dá mi pusu, když jsem nemocná, umí se s námi smát na plné kolo, a když je potřeba zase se promění v to šílené klubíčko chlupů a vykouzlí nám úsměvy na rtech.

Malá vánoční příhoda

Jak jsem si představovala naše Vánoce?

Samozřejmě, že jsem první Celestýnčiny Vánoce chtěla prožít v klidu a míru. Už od začátku sezóny jsem se viděla u Vánoční jedle se skleněnými koulemi, hromadou dárků, svařákem v ruce, zapáleným krbem a pejskem po svém boku, jak koukáme na Tři oříšky pro popelku.

A jak dopadli naše Vánoce?

Dopoledne (čti asi v devět hodin) jsem přijela do domu svých rodičů a zjistila jsem, že vlastně u nás ještě vůbec žádné Vánoce nejsou. Výzdoba v nedohlednu, brambory syrové a kapr se ještě koupal někde v rybníce. Říkala jsem si: „Jani nevěš hlavu, oni určitě už makaj v horním patře a dárky mají zabalené.“ Omyl. V celém domu byl naprostý klid. Akorát slepice řvali v kurníků, protože je ještě nikdo nepustil a měli hlad.

Jistě že se mi podařilo rodiče vzbudit, ale když začal ten frmol s přípravami tak jsem si skoro přála, aby ještě spali. Všichni najednou začali vařit, zdobit strom, uklízet, balit dárky a všemožně se stresovat, aby vše bylo včas hotové. Moje iluze pomalu mizely za horizontem. A teď nastal ten okamžik, kdy jsme měli vyrazit na každoroční celorodinnou Vánoční procházku zasněženou krajinou. A už tady nastal problém. Samozřejmě, že nikde nebyla ani vločka. Všude kam jste se jen podívali bahno a bahno a bahno. Což v kombinaci s převážně bílou srstí našeho mrněte (tenkrát měla už 25 kg) byl vražedný stav. Ale pejsek je pejsek a na procházku se musí. Takže jsme statečně všichni vyrazili a společnými silami jsme se prodírali tím šíleným bahnem.

Na druhou stranu Celestýnka z toho nemohla mít větší radost. To, že s ní jde na procházku celé stádo se moc často nestává, spíš vůbec se to nestává. Takže naše malá chlupatá koule běhala tryskem okolo nás, až se za ní bahno rozletovalo na všechny strany. Dokážete si asi představit, jak jsme všichni a obzvlášť ona, vypadali, když jsme přišli domů. Hlavě že byla šťastná (a unavená).

Následovalo doobalení kapra, dokrájení salátu a prostření stolu. V kolik si tak myslíte, že jsme šli večeřet? Jako normální rodina v šest hodin? Ne, ne, ne. U nás slavnostní štědrovečerní večeři tradičně zahajujeme v deset hodin večer. Co si pamatuji tak se nám snad jenom jednou podařilo začít už v půl osmé.

Jídlo probíhalo v klidu. Žádná kost v krku, podpálený dům ani nic podobného. Pejsek unavený bahenní koupelí v klidu spal na pelechu vedle stolu a výjimečně ani nežebral o kus žvance. Asi po hodině nacpávání pupků jsme se překulili k vánočnímu stromečku a začali rozdávat dárečky. Rozhodně už jsem nepředpokládala, že by Celestýnka mohla být hodný pejsek a že si bude hrát jen se svými dárky. Na její obranu si opravdu dokázala sama rozbalit svoje dárky, které obsahovali hlavně hračky, protože ona ve štěněčím věku měla hroznou spotřebu. Pak nám je ale už nechtěla ani ukázat, natož nám je půjčit abychom si je prohlédli a zalezla si s nimi pod stůl k hromadě balicího papíru ze všech rozbalených dárků a začala cupovat. Když jsme se asi ve tři hodiny ráno rozhodli, že už je čas jít spát, ona byla stále pod stolem zahrabaná v ohromné hromadě a to že je tam jsme poznali jen podle toho, že se sem tam občas pohnul některý kus papírů, který odfoukla při jejím monstrózním zachrápání.

Když se tak ohlédnu zpátky, tak mě to vůbec nezklamalo. Všichni jsme byli šťastní, Celestýnka asi nejvíc. A i když se to zprvu tak nezdálo, nakonec to byly další krásné idylické Vánoce.