Můj život s koňmi

Já a koně

O mě

Ahoj, jmenuju se Vendula a je mi 22 let. Ke koním jsem se dostala asi před 10 lety a to díky mojí kamarádce Lucce. Lucka mě jednou vzala s sebou do Kuksu do Ponycentra k paní Černé, kde mě to chytla a stala jsem se členkou ponycentra.

V roce 2010 jsme s Luckou začaly docházet o trochu blíž ke dvoum koníkům, o které se nikdo moc nestaral. K šestiletému haflingovi, který si myslel, že je pánem všeho a měl všechny na salámu. A k 24letému ČT, který byl za každé pomazlení a vždy nás dobře svezl.

V roce 2011 se ke mně dostala nabídka s možností pronájmu poníka Ivánka, který byl v té době ustájený v Batňovicích. Několik let jsem ho měla v pronájmu a prošla si s ním vším možným. A tak šel čas a když už to vypadalo, že to s ním vzdám, protože je to poník, který má svoji hlavu, začala za mnou dojíždět Míša, která mi ukázala novou cestu a nové možnosti. Naučila mě se Ivánka znovu nebát, důvěřovat mu a jeho naučila mít ze mě respekt a důvěřovat mi.

V roce 2015 mi mamka za maturitu Ivánka koupila. Splnil se mi největší sen, mít vlastního koně-poníka. Přišel rok 2016, kdy jsme se s Ivánkem domluvili na týdenní soustředění u Terezky na Vraním Vrchu. Mě i Ivánkovi se tam moc líbilo, a proto jsem se rozhodla, že se na Vraní Vrch přesuneme natrvalo.

1.10.2016 jsme se přestěhovali na VV. Od té doby trénujeme pod Terezkou stále. Tréninky prokládáme vyjížďkami po okolí, občas i prací ze země (i když to je pro mě vždy boj). Mezitím jsme se společně zúčastnili prvních vytrvalostních závodů, které jsme úspěšně absolvovali. Buď společně, nebo já sama jako divák jsme se zúčastnili několika kurzů a soustředění.

A máme se tu prostě fajn!

V roce 2018 jsem se dostala k ježdění Elioty. Elinka mě učí spoustu věcí, které poté mohu zkoušet i s Ivánkem. Chystáme se na vytrvalostní závody. A uvidíme, co nám společné soužití ještě přinese.

Ivánek

"Kůň je nejupřímnější tvor na zemi – dělá-li něco špatně, je to pravděpodobně proto, že jste mu to poručili."

Ivánek se narodil 6.5.2009. Je to poníček s velkým srdcem, který moc dobře ví, jak velkou má sílu a když se mu něco nelíbí, nebojí se svoji sílu použít.

Zhruba ve dvou letech se Ivánek dostal do stáje do Batňovic. V Batňovicích byl po nějaké době vykastrován a začala se o něj starat Maruška, která ho obsedla a naučila ho tomu, že lidé nejsou zlí a že všechno může být ok. V roce 2011 jsem se poznala s Maruškou ve škole a zjistili jsme, že máme obě společnou lásku a to koně. Maruška se zmínila, že obsedla malého poníčka, ale že na něj nemá tolik času kolik by potřeboval, protože má ještě svoji kobylku a oba je nestíhá. Tak jsem se s ní šla do stáje podívat, potom se vše domluvilo s majitelem a s mými rodiči a dostala jsem Ivánka do pronájmu. Jezdili jsme spolu hlavně na vyjížďky a občas absolvovali nějakou jízdárnu.

S Ivánkem jsme podle mě měli dobrý vztah, možná měl pár chybiček, ale těch jsem si nevšímala. A to byla ta chyba, chybička k chybičce a byl z toho problém pro mě neřešitelný. Z vyjížděk v sedle jsem se vracela po svých a někdy i každý sám. Bála jsem se a chtěla to vzdát. Pro mě to byla nejjednodušší volba, protože mám Ivánka jen v pronájmu. Ale já to nehodlala vzdát. Míša byla moje poslední možnost. Ivánek je teď jako vyměněný. Začali jsme dělat nejdříve ze země, potom ze sedla. Postupně jsme začali klusat, cválat a 16.9.2014 jsme byli na první vyjížďce (od dubna-května 2014). To vše bez udidla. Oběma nám to vyhovuje.

V současné době se s Ivánkem připravujeme na bezudidlové hobby závody, pravděpodobně parkuru a ve zručnosti. Je to novinka, tak uvidíme, jé závody nakonec budou. V loňském roce jsme vyzkoušeli vytrvalostní závody, které se mě osobně moc líbí, ale Ivánek je poníček, který má krátké nohy a proto si myslím, že by to nemělo moc velkou budoucnost a parkury ho baví mnohem víc. Tak uvidíme, jak to dopadne a zda budeme úspěšní!

Ivánek

Elinka

"Nejtěžší věc, kterou lze na koni dělat, je nedělat absolutně nic."

Elinka je rezatá kobylka, která patří Terezce a já mám to štěstí, že se s ní zase mohu posouvat někam dál. Uvidíme kam až nás čas zavede.

O víkendu 27.-28.4.2018 jsme se s Elinkou zúčastnili prvních vytrvalostních závodů. A musím říct, že byla opravdu skvělá! Několikrát šla první ve dvojici a nedělalo ji to problém. Ve veterině byla úplně super a vše dopadlo parádně. Skončili jsme s výsledkem 13.-14. místo z 25 dojetých, tož je parádní třešnička na povedených závodech.

Eliota