Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

http://lide.uhk.cz/home/pdf/ucitel/petrija2/www/pro4_PSPAT.htm

¨ Vágnerová, Marie: Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. 2004. ISBN: 80-7178-802-3

¨ Zvolský, Petr a kol.: Obecná psychiatrie, Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum. 1996. ISBN: 80-7184-494-2, 80-7184-203-6

¨ Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování: Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. Praha: Diagnostické centrum. 1992. Abecední seznam vydala Praha: Grada. ISBN: 80-7169-787-7

¨ Höschl, Cyril: Psychiatrie pro praktické lékaře. Jinočany: H&H. 1996

¨ Smolík, Petr: Duševní a behaviorální poruchy. Průvodce klasifikací. Nástin nozologie. Diagnostika. Praha: Maxdorf Jesenius. 2002 (1.vyd 1996, hab.práce). ISBN: 80-8591-218-X

¨ Cohen, Robert M.: Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi. Praha: Portál. 2002. ISBN: 80-7178-497-4

¨ Hort Vladimír a kol.: Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál. 2000. ISBN: 80-7178-472-9

¨ Dörner, Klaus – Plogová, Ursula: Bláznit je lidské. Praha: Grada. 1999 ISBN: 80-7169-628-5

¨ Vondráček, Vladimír – Holub, František: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus. 1972, 1993, 2003. ISBN: 80-7249-139-3

Psychopatologie pro učitele *

Literatura *

Úvod *

Norma? Norma! *

Statistické pojetí normy *

Sociokulturní pojetí normy *

Skupinová norma *

Mediální norma *

Norma jakožto schopnost adaptace a zachování kvality života *

Funkční pojetí normy *

Pojetí normy jako optimálního stavu *

Individuální, subjektivní pojetí normy *

Faktor času a úrovně poznání *

Vývojové faktory *

Normální člověk dle psychiatrie: SPP zdravého jedince *

Poruchy jednotlivých psychických funkcí *

Poruchy vědomí a pozornosti *

Kvantitativní poruchy vědomí (poruchy vigility) *

Kvalitativní poruchy vědomí *

Poruchy spánku a hypnóza *

Poruchy pozornosti *

Poruchy vnímání *

Poruchy myšlení *

Kvantitativní poruchy myšlení *

Poruchy dynamiky (tempa) myšlení *

Poruchy zaměřenosti (cíle) myšlení *

Kvalitativní poruchy myšlení *

Komplexní poruchy myšlení *

Poruchy paměti *

Kvantitativní poruchy paměti *

Kvalitativní poruchy paměti *

Poruchy řeči *

Poruchy receptivní složky řeči *

Poruchy expresivní složky řeči *

Poruchy emocí *

Poruchy afektů (intenzivnějších a kratších emocí) *

Poruchy nálady (méně intenzivních a déledobějších emocí) *

Poruchy jednání, motivace a vůle *

Kvantitativní poruchy jednání *

Kvalitativní poruchy jednání *

Poruchy pudů *

Poruchy vůle *

Poruchy osobnosti *

Vrozené poruchy osobnosti *

Poruchy osobnosti získané v průběhu života *

 

Pojem psychopatologie vznikl složením 3 řeckých slov:

psýché = duše,vnitřní svět

pathos = útrapa, vášeň, nemoc či choroba

logos = slovo, myšlenka, řeč; rozum, řád nebo nauka

Psychopatologie je nauka o duševních poruchách.

Psychopatologie studuje poruchy jednotlivých psychických procesů, funkcí a stavů, opisuje abnormality duševních dějů, osobnosti a chování.

Žádný jev neexistuje izolovaně, proto i v psychopatologii máme vždy na paměti, že všechny dílčí funkce jsou součástí integrovaného celku osobnosti člověka a že každý jednotlivý symptom, kterým se zabýváme, je jen nápadným příznakem určité dílčí funkce a zasahujícím do celého duševního života člověka, jeho prožívání a chování.

Motto: Všichni lidé jsou v něčem stejní, někteří lidé jsou si v něčem podobní a každý člověk je v něčem od ostatních odlišný.

" Úkol k procvičení: Udělejte si v sešitě/zápisníku 3 oddíly a vepište do nich, v čem jsem všichni stejní, v čem někteří odlišní a v čem každý jedinečný.

Þ Povšimněte si, jak jste různě reagovali na toto prosté zadání. Čím je situace méně známá (vzdálenější běžným zažitým situacím) a méně strukturovaná (méně konkrétní zadání úkolu např.), tím více se lišíme v reakci na ni…

Lidské chování a jednání je velmi různorodé. Různí lidé se v téže situaci chovají různě. Jeden člověk se v různých situacích projevuje různě. Projevy různých lidí v různých situacích naopak mohou být stejné. Jak je to možné?

Co všechno vlastně ovlivňuje konkrétní lidské chování? Co je třeba brát v úvahu, chceme-li hodnotit lidské jednání?

Jedinec, jeho dispozice, jeho osobnost, jeho vlastnosti, jeho kompetence. Psychické i somatické vlastnosti jedince do značné míry předurčují, jak se bude chovat v situacích běžných, i zátěžových, které situace bude za zátěžové považovat a jak se s nimi vyrovná. Někteří jedinci reagují jinak, než většina, jejich okolí takové projevy pak považuje za neobvyklé, jiné, nepochopitelné, mnohdy jako rušivé a nepříjemné. Takové jednání může, ale také nemusí indikovat psychickou poruchu.

Situace, v níž se jedinec projevuje. Všechny podněty, které přijímáme, vyhodnocujeme, rozumově i citově hodnotíme a podle toho na ně reagujeme. Různé situace vyvolávají různé reakce a posilují tendenci k určitému chování. Existují situace běžné i situace obtížné. Objektivně obtížné jsou ty situace, kdy reaguje nestandardně téměř každý (jde o normální reakce na abnormní podnět). Subjektivní hodnocení situace je u různých lidí různé. Někteří lidé mohou běžné i neobvyklé situace vnímat a hodnotit odlišně, než většina a mohou reagovat nestandardním chováním. Vše záleží nikoli na situaci, ale na tom, jak podnětovou situaci jedinec interpretuje, jak jí rozumí, jak si ji vykládá, jak ji chápe.

Charakter prostředí, v němž jedinec žije či žil. Vývoj osobnosti každého jedince závisí jak na genetické výbavě, tak na zkušenosti, kterou během svého života získal (tj. jak na zrání, tak na učení). Genetické dispozice předurčují i rizika, tj. problémy, které může určité prostředí vygenerovat či vygradovat. Naopak riziko lze zmírnit správnými výchovnými podmínkami. Nutno podotknout, že skutečnost, že rodiče neporušují právní normy a dítě zjevně nepoškozují ještě neznamená, že lze jejich výchovný přístup považovat za, pro dané dítě, optimální.

V rámci patologie je třeba odlišit projevy chování, které jsou mnohdy rušivé a zatěžující, ale nelze je ještě považovat za poruchu. Často se jedná o vývojově podmíněné výkyvy, které se objevují v určité fázi života a lze je, s ohledem na vyvolávající situaci, hodnotit jako přiměřené.

" Úkol k procvičení: Definujte normálního a nenormálního člověka.

Þ Jak je to těžké! První, co nás napadne – něco jiného je normální dítě, dospělý či stařec (vývojové hledisko), něco jiného je normální žena/muž, běžný Čech/cikán=chudý Afričan/bohatý Američan (sociokulturní pojetí normy)…

Pokud umíme určitou lidskou charakteristiku kvantifikovat (tj. vyjádřit číslem, např. změřit její četnost nebo intenzitu), potom můžeme každého jedince zařadit na škále nebo kontinuu dané dimenze. Změříme-li dostatečné množství osob reprezentujících danou populaci, získáme křivku rozložení dané charakteristiky v populaci, můžeme určit průměrné hodnoty, hodnoty od průměru vzdálené i extrémní. Každého člověka potom můžeme porovnat s ostatními.

Hranice normy je určena statisticky. Přístup pracuje s průměrem (střední hodnota znaku), směrodatnou odchylkou (určuje míru variability, čím variabilnější, tím je větší). Co je ve společnosti časté je považováno za normální. Statisticky vzácné chování je potom abnormální.

Úzus: norma = průměr ± 2*směrodatná odchylka.

J Norma se jeví jako exaktní, objektivní, přesná.

L Je problém určit, jak moc statisticky vzácné chování máme považovat za abnormní (2 nebo 3 směrodatné odchylky?).

L Statistická odchylka od průměru neříká, zda jde o jev žádoucí (tolerovaný). P Např. z hlediska inteligence jsou stejně vzácné případy mentální retardace jako geniality, jen na opačných pólech kontinua, přitom genialitu za abnormní neoznačujeme zatímco retardaci ano.

L Některé v současnosti uznávané duševní choroby jsou natolik frekventované, že z hlediska statistiky spadají do intervalu normy (P např. fobie). Podobně některé jevy, jejichž četnost ve společnosti vzrostla (P agresivita), nelze zařadit do kategorie normální.

L Některé subkultury mohou vykazovat projevy chování z hlediska většinové populace statisticky řídké, podle definice abnormní, z hlediska subkultury nikoli.

L Samotné získání kvantifikovaných údajů pro statistiku může být neobjektivní: výsledek může bát ovlivněn způsobem hodnocení (mnohdy i samotným hodnotitelem, např. jeho zkušeností), způsobem kvantifikace apod. P Např. hodnota IQ se liší dle použitého testu.

Norma jsou většinou očekávané způsoby chování v dané společnosti. Normální je to, co je v určité situaci při plnění určité sociální role v dané společnosti běžně považováno za vhodné chování.

Členové společnosti, kteří myslí a chovají se jinak, než všichni ostatní, porušují tyto společenské normy a bývají společností označováni jako abnormní jedinci.

L Protože definice se opírá o společnost, různé společnosti s různými normami mnohdy označují za abnormní různé projevy chování a neshodnou se na označení daného chování za normální či abnormní. P Např.: víra ve vúdú v jedné kultuře je v jiné označována za paranoiu. Je tedy obtížné až nemožné nalézt objektivní definici abnormního chování společnou různým kulturám a společnostem.

L Protože sociální norma je určena většinovým názorem ve společnosti (obvykle je tato norma vázána na hodnoty a normy střední a vyšší vrstvy společnosti) přístup pak zákonitě vede k označování menšin a odlišností za abnormní.

L Chování, které porušuje většinou přijímané mravní a ideální standardy a myšlení, které se odlišuje od běžně přijímaných přesvědčení a způsobů myšlení, je pro pozorovatele nepředvídatelné a nepochopitelné a jako takové bývá vnímáno jako znepokojující, nepříjemné a ohrožující. A to přirozeně vede k potřebě znepokojující elementy eliminovat, odstranit z dosahu většinové společnosti (P viz například v minulosti v Británii zavírání svobodných matek či v SSSR zavírání disidentů do ústavů „pro abnormní“) či diskriminovat (P viz vztahy mezi bílými a černými Američany či mezi bílými a romskými Čechy).

L Obecná potřeba být orientován vede k tendenci značkovat/nálepkovat odlišné jedince a tím mnohdy dochází k jejich stigmatizaci. Tento problém se objevuje např. při hodnocení hendikepovaných a sociokulturně odlišných (uprchlíci, etnické menšiny). Norma se odráží ve stereotypech a předsudcích k odlišným lidem. Příčinou bývá nedostatek informací a odlišné pojetí norem majoritní společnosti a různých minorit. P Příklad: Romské etnikum má jiný vztah k času – jsou orientováni na přítomnost, a proto v porovnání s majoritou neschopni plánovat, usilovat o dosažení vzdálenějšího cíle, být dochvilní apod. Či jejich odlišný důraz na výkonnost jedince – pro romskou rodinu není výsledek jednotlivce podstatný. Vztah ke vzdělání – romská rodina je pragmatičtější, zaměřená na materiální hodnoty.

L I méně nápadné projevy odlišnosti bývají hodnoceny negativně, ač nejsou příznakem závažnější poruchy.

Norma závisí na konkrétním sociálním kontextu. Své normy, ideály i pojetí abnormity mohou mít různé sociální skupiny vymezeny generačně, profesně, etnicky, náboženskou příslušností, zdravotním postižením, sdílením určité specifické zkušenosti apod.

Lze mluvit o dílčí skupinové normě. P Např. školní známky v běžné škole a ve zvláštní škole mají sice tutéž nominální hodnotu, ale zcela jiný psychologický obsah. Jde o dílčí skupinové normy.

Skupinově specifická kriteria umožňují základní orientaci a jemnější diferenciaci v rámci podskupiny, kterou by jinak srovnání a majoritní společností vytěsnilo na okraj, protože by jejích norem nedosahovala/nemohla dosáhnout. L Dílčí skupinové normy typicky vedou skupinu k určité izolaci. P Např.: Rodiče postižených dětí, dlouholetí pracovníci určitých profesí (speciální školy, věznice, psychiatrická léčebna) mívají deformovaný názor na normu a posunutá kritéria oproti majoritní spolenčosti.

Mediální norma zahrnuje to, co je opakovaně a atraktivní formou prezentováno jako žádoucí nebo standardní.

" - úkol k procvičení: Pokuste se vymezit podle televizní reklamy např. typickou roli ženy, muže, výchovný styl (např. vztah ke špinavému prádlu a Ariel), zdravou stravu pro děti (čokoládové lupínky, mléčnou čokoládu Milka, multivitaminové marťánky, džus z pytlíku a majonéza, kvůli které kdykoli přeruší jakoukoli hru…) nebo třeba standardní vybavení domácnosti (pračka ve velké koupelně, myčka, sprchový kout, nábytek z Ikea…)

Þ Kdybychom žili jako z reklamy, měli bychom být dokonale šťastní, ale…?

Média prezentují převážně idealizovanou realitu, která prezentuje jako normu vyjímečné jedince – mladé, krásné, výkonné, úspěšné… – ale kolik z nás je skutečně takových? Vyrovnat se jim není snadné, mohou sloužit nanejvýš jako ideál.

P Příklad zkreslené reality: množství násilí prezentovaného v médiích (ať už množství akčních filmů, kde hrdinové nemají k násilí daleko a úcta k životu je v nedohlednu či obsah zpravodajství s jeho honbou za senzací a emocemi, tedy množstvím zpráv o neštěstí apod.). Je pochopitelné, že tendence k násilí roste, zejména u dětí a mládeže. (Viz studie násilí v JAR před a po zavedení televize, 15 letá studie).

Norma jakožto schopnost přiměřeně fungovat v běžném sociálním a hmotném prostředí.

Jestliže určitá nálada, myšlení nebo chování záporně ovlivňuje kvalitu života, tj. snesitelnou životní úroveň, sociální vztahy a schopnost udržet si zaměstnání), jedná se o abnormitu, která vyžaduje pomoc směrem k adaptaci. V krajních případech stává-li se abnormní chování jedince hrozbou pro jeho vlastní bezpečnost (P sebezanedbávání, sebepoškozování, sebevražedné tendence) či pro jeho okolí (agresivita aj.), může být jedinec označen za abnormního a být léčen (P viz Zákon o zdraví lidu).

L Svou neschopnost přiměřeně fungovat nemusí jedinec rozpoznat (P v psychotickém stavu) nebo považovat za problém (P antisociální porucha osobnosti např.), musí jej takto označit okolí.

L Obtíže s adaptací mohou být důsledkem nepřijetí společností.

L Přiměřenost je do značné míry sociálním soudem, který může spíše odrážet pocit ohrožení nežli snahu pomoci v adaptaci.

Pojetí klade důraz na plnění požadavků a očekávání, bez ohledu na to, jakým způsobem je jich dosaženo, bez ohledu na další souvislosti a důsledky. Za měřítko poruchy se považuje míra neschopnosti dělat to, co je zde považováno za důležité. Typické je takové pojetí normy v některých institucích.

L Nerespektuje fakt, že někteří lidé mohou plnit určené požadavky, ale že je toto pro něj stresující, vyčerpávající, že tím vnitřně trpí.

L Rizikem je zkreslení názoru na jedince a nerespektování všech složek lidské osobnosti.

Norma, jakožto ideál, kterému je třeba se přiblížit.

Ideál je definován jako soubor kritérií, která by měl jedinec splňovat.

L Kolik ze vyjmenovaných kritérií a do jaké míry musí jedinec splnit, aby mohl být hodnocen jako ab/normální?.

L Kdo určí kritéria? Kritéria bývají individuální, ovlivněná kulturou, dobou adod. P Viz např. idealizovaná kritéria Jahodova (sch. introspekce, integrace a rovnováha osobnosti, sebesktualizace, autonomie, sch. zvládat své prostředí a stres, reálné vidění světa; ale kritéria jsou příliš idealizovaná, nekonkrétní, od Maslowa víme, že jen málokdo dosáhne sebeaktualizace, autonomie a nezávislost může být v jiných kulturách považována za nedůležitou a mohou vyznávat jiné hodnoty…).

L I kdybychom ji přijali, nelze ji využít jako hodnotící kritérium, protože dosažení ideálu není příliš pravděpodobné.

L Je-li normou ideál, může dojít ke značnému zkreslení při posuzování běžných projevů.

J Má smysl jako cíl směřování. Může mít stimulačně motivační význam (zejména v dospívání a některých jiných vývojových obdobích).

Naše vlastní pojetí normy, vzniklé na základě naší jedinečné životní zkušenosti a okolností, do nichž jsme se narodili a v nichž jsme vyrůstali.

Subjektivní norma je ovlivněna:

osobností člověka

osobní zkušeností člověka

situačním působením aktuálního vlivu (emoční ladění, somatický stav, celková pohoda)

celková intelektová úroveň jedince

informovanost jedince

schopnost jedince adekvátně interpretovat realitu

příslušnost jedince k určité společnosti (i obecně sociokulturní pozadí)

profesní příslušnost jedince

 

Ani individuální pojetí normy nebývá striktní. Především Ashův zákon o percepční chybě (druhé posuzujeme přísněji nežli sebe sama).

Vnímání normy se mění v čase, stejně jako se v čase mění společnost, její názory a kriteria hodnocení. Vliv má samozřejmě aktuální míra poznání.

Mnohé projevy považují lidé za abnormní, protože o nich nemají dostatek informací a nerozumějí jim.

Mění se vztah k určitým projevům a odchylkám, např. současná společnost je mnohem tolerantnější k chování lidí v jejich soukromí (např. ve vztahu k partnerství), na druhé straně má mnohem větší požadavky na výkon.

Hodnocení normality musí brát v úvahu vývojové faktory, projevuje se větší tolerancí při posuzování dětského chování. Respektuje při tom skutečnost, že vývoj dětí může probíhat odlišně. Určité projevy mohou mít ve vztahu k určitým vývojovým obdobím odlišný význam. Význam samozřejmě mají i okolnosti, za kterých se projevuje.

P Např. strach z cizí autority a nerespektování jejích požadavků jsou přirozené v batolecím věku, ale signalizují odchylku od normy, jde-li o dítě v mladším školním věku.

Větší tolerance při hodnocení projevů bylá u mladších dětí (předpokládáme, někdy mylně, že ještě nemohou normy dosáhnout) a starších osob (kde jde o přirozený úbytek kompetencí).

Přijetí normy rovněž závisí na dosažené vývojové úrovni hodnotícího. P Např. názor na určité přestupky se bude lišit, posuzuje-li je dítě nebo dospělý. Lišit se budou i názory na normu dětí na různých vývojových stupních – např. nejmladší žáci jsou obvykle přesvědčeni, že všichni mají podobné předpoklady a nedokáží diferencovat rozdíly ve schopnostech jednotlivých dětí, zatímco starší žáci již toto chápou. Stejně tak snahu o výkon hodnotí učitel pozitivně, zatímco starším žákům více imponuje schopnost dosáhnout něčeho bez námahy.

Vědomí vigilní, orientován časem, místem, osobou a situací, vnímání bez psychotických fenoménů, myšlení adekvátní, souvislé, bez latencí, bez bludů či obsesí, odpovídá adekvátně v přiměřeném rozsahu, řeč bez známek obřadnosti či poruchy abstrakce, emotivita živá, přiléhavá, normoforce bez známek úzkosti a strachu, osobnost nejeví známky deteriorace, je bez psychopatických rysů, paměť bez klinicky zjištěných poruch, psychomotorické tempo je normální (nosognosie - když jde o patologii).

Vědomí – míra bdělosti a schopnosti přijímat podněty, uvědomovat si je a reagovat na ně. Celek a proud psychického dění, vnímání, myšlení, emoce, jednání. Míra uvědomování si věcí z okolního prostředí,vlastních vzpomínek, myšlenek, pocitů, schopnost zaměřit na ně svou pozornost a moci jednat podle své vůle. Uvědomění si sama sebe jako individualitu a schopnost správně zařadit a interpretovat vlastní vnitřní zážitky a prožitky.

Vědomí - bezvědomí - je stav útlumu vědomí a bdělosti různé intenzity. Je vždy obrazem funkčního nebo anatomického poškození mozku a výrazem závažného stavu.

Vědomí je bazální funkcí, která umožňuje vznik ostatních psychických jevů.

Vědomí si můžeme představit jako oponu, která je-li rozhrnuta, umožňuje nám otevírat se světu, hrát své představení na jevišti i vnímat a reagovat na hlediště. Je-li však opona částečně či zcela zastřená, nikdo nevidí, co se na jevišti našeho vědomí odehrává.

Vigilita (vigilance, arousal, bdělost) je optimální stav CNS, tato reaguje optimálně na změny v zevním prostředí. Vigilita je nezbytnou podmínkou vědomí.

Projevují se celkovým poklesem vigilance (bdělosti), která je podmínkou schopnosti přiměřeně reagovat.

Pokles bdělosti může dosáhnout různé stupně:

Zastřené vědomí - stejnoměrné snížení jasnosti, čilosti, bdělosti a pozornosti.

o Somnolence – snížená bdělosti, zvýšená ospalost. Stav omezené pozornosti a pohotovosti reagovat. Jedinec reaguje na slovní podnět, má zpomalené reakce, usíná, ale lze jej lehce probudit. Není přítomna porucha orientace, myšlení, úsudku. Může být projevem celkové únavy nebo účo inku psychoaktivních látek.

o Sopor, torpor – hluboký spánek. Stav, kdy lze čo lověka jen obtížně probudit, pouze intenzivními (bolestivými, nikoli slovními) opakovanými podněty, pouze na kratší dobu, opakovaně usíná. Po probuzení reaguje nepřiměřeně nebo vůbec, nekomunikuje. Stav může vzniknout např. jako následek úrazu čo i intoxikace.

o Kóma – bezvědomí. Viz film Mluv s ní (Almodóvar). Stav s vyhasnutými základními reflexy (zornicový, rohovkový, šlachový), avšak zachovanými vegetativními funkcemi. Stav, z něhož jedince nelze probudit ani silnými podněty. Stav může vzniknout při úrazech hlavy, chorobách mozku (nádor), intoxikaci drogami, metabolické kóma aj.

o Synkopa – krátkodobé bezvědomí, mdloba. Je to náhlá chvilková ztráta vědomí. Příčo inou bývá mozková hypoxie (nedostatek kyslíku). Vzniká např. při exhausci (vyčo erpání), bolesti, zranění, úleku nebo stačo í vydýchaný vzduch. Lze ji vyvolat i reflexně – pohled na krev…

 

Poruchy vědomí, u nichž je zachována vigilance (bdělost), je alterována (změněna) některá z psychických funkcí a tedy schopnost orientace v zevním světě (změna lucidity (jasnosti vědomí), dezorientace, narušené vnímání, prožívání, uvažování, paměť, ztráta kontroly nad vlastním chováním). Podle délky trvání a celkového průběhu se rozlišuje:

Obluzené vědomí

o Amence – zmatenost. je klidnější stupeň obluzeného vědomí, trvá déle než delirium. Zmatenost, pomatenost s dezintegrovaným obsahem psychiky, vnímání je porušené, objevují se iluze, halucinace, porucha myšlení. Myšlenky jsou neuspořádané až inkoherentní, skutečo nosti bludně vykládány. Dezorientace autopsychická (pacient neví jak se jmenuje, jak je starý), allopsychická (neví, kde se nachází, dezorientace místem, čo asem). Amentní stavy jsou krátkodobé, přechodné (tranzitorní) nebo dlouhodobé. Po skončo ení amentního stavu má pacient na tento čo asový úsek amnézii. Příčo iny amentních stavů jsou interní (arterioskleróza mozkových tepen, diabetes), čo i např. chronické exhaustní stavy.

o Delirium – obluzenost, akutní stav zmatenosti. Vzniká na bázi organického poškození mozku. Projevuje se snížením dlouhodobé pozornosti na zevní podněty, dezorganizací myšlení s inkoherencí, bludy (paranoidní). Dále je snížena úroveň vědomí a nelze udržet pacienta v bdělém stavu. Poruchy vnímání (iluze a halucinace). Poruchy cyklu spánek - bdění, s nespavostí v noci a ospalostí během dne. Změny psychomotorické aktivity (snížení – pacient je utlumený nebo zvýšení – pacient je neklidný). Dezorientace čo asem, místem, vlastní osobou. Zhoršení paměti s neschopností učo it se novému. Labilní afektivita, úzkost. Alexie, apraxie, agnosie, afasie, dysgrafie. Poruchy chování, s denním kolísáním aktivity. Mohou ohrozit okolí nebo sebe sama.Na průběh deliria si nepamatuje, neví, co dělal. Nejznámější je alkoholické delirium třemene (ďas třasavý).

Obnubilace – mrákotný stav. Vyznačuje se náhlou ztrátou a náhlým návratem vědomí, po kterém následuje amnézie na dobu poruchy. Výskyt u EPI po traumatech hlavy, po úžehu, hladovění, u endogenních psychóz, v patické opilosti, v patickém afektu u disociativních poruch (konverzních, hysterických).

o stuporozní - chybí reaktivita a spontaneita, nemocný se nepohybuje, stojí nebo leží na lůžku, tupě hledí před sebe, zrak upírá do neurčo ita, mimika chybí, na otázky nereaguje. Nepřijímá jídlo, musí být uměle krmen, čo emuž se nebrání. Je inkontinentní. Stupor má několik forem: katatonní, melancholický, disociativní.

o afektivně delirantní - s přeludy smyslů u ZO, s neklidem, desorientací, úzkostí a agresivitou, děsivými iluzemi a halucinacemi, nesouvislým myšlením. Nemocný je ve stálém pohybu, je hlučo ný, má zvýšenou mimiku i motoriku. Myšlení vychází z bludných představ, zvýšená afektivita, silná úzkost v jednání se objevuje útočo nost, afekty se rychle mění, desorientace, poruchy koncentrace (u patické opilosti), v tropech amok.

o automatický vigilambulantní - nemocný má uspořádané chování, nenápadné počo ínání, jakoby při vědomí, ale jeho čo iny nekorespondují s jeho normální, zdravou osobností. Sám od sebe nemluví, odpovídá přiléhavě, je schopen vyřídit i běžné denní úlohy. Fuga je náhlé odcestování z domova, z pracoviště. Na cestě o sebe přiměřeně dbá a pečo uje. Cílem cest jsou místa známá z minulosti a emočo ně významná. Na fugu je úplná amnézie. Etiologie: EPI, dissociativní porucha.

o Ganserův syndrom je vzácnější formou obnubilace, hysterický mrákotný stav u hysteriků ve vězeňské vazbě = vazbová reakce. Odpovědi jsou přiléhavé, ale hrubě nesprávné, takže budí dojem schválnosti (místo pozdravu zaštěká, narodil jsem se v r. 1496 aj.).

 

Spánek - fyziologicky zastřené vědomí, pravidelně se opakující reverzibilní stav organismu s relativním klidem, zvýšením prahu k zevním stimulům. Je opakem bdělosti. Má fáze : a, b, c, d, REM, non-REM.

Sny - vůlí neřízené procesy, zůstávající v nevědomí

Dyssomnie – narušení množství, času spánku:

o Hyposomnie - krátké trvání spánku.

o Insomnie, agrypnie – porucha trvání spánku, chorobná nespavost. Projevy: ztížené usínání, nočo ní procítání a předčo asné probouzení se, špatná kvalita spánku (atmosférické vlivy, změna tlaku, hluk, chlad, teplo, nahromaděná únava a exhausce. Způsobena i psychickými příčo inami - strach a obavy ze zkoušek, dozvuky hádek).Objevuje se asi u 40% populace (hlavně u dospělých, více u žen; 3 - 13 let vzácná; nad 60 let - 90% lidí), asi 80% je primární organická podmíněnost. Bývá součo ást akutního stresu; deprese (dlouho usínají, nebo se probouzí brzy a nemohou už usnout) - léčo ba antidepresivy; distimie a neurotické osoby - naučo it je pravidelnosti, uvolňovací cvičo ení; závislosti (na drogách, alkoholu) - nepředepisovat hypnotika spíš neuroleptika; somatická onemocnění, organické poruchy. Vliv má věk: ve stáří klesá potřeba spánku, pospávají však v kratších intervalech i přes den. Idiopatická insomnie (začo íná v dětství, trvá po celý život, většinou neurologické abnormity). Špatná spánková hygiena (pracují do noci, přes den spí, přetopené místnosti, hluk).

o Hypersonmie – nadměrná spavost i ve dne, záchvaty spánku (syndrom chronické únavy), prodloužené probouzení do úplné bdělosti („pospánková opilost“). Vyskytuje se alespoň 1 měsíc, aby byla diagnostikována + nesmí být příznaky neurolepsie, spánkové apnoe a somatických ani jiných obtíží. Asi u 5 - 10%, etiologie neznámá, vznik mezi 15 - 30 lety, čo asto u chronického únavového syndromu, u psychopatických osobností, u Klein-Lewinova syndromu (začo íná v adolescenci, trvá až 10 let, sám mizí, 3x více u mužů, nejasná etiologie, vzácný, součo ásti: zvýšená záchvatovitá megafagie= přejídání a hypersexualita a hypersomnie)

o Narkolepsie – vystupňovaná chorobná spavost, nemocný nepřekonává spavost ani při chůzi, za jízdy autem, spánková obrna a hypnagogické halucinace (u EPI, encefalitis aj.).

o Porucha rytmu spánek – bdění – Buď způsobená neorganicky, nedostatečo ná synchronizace rytmu daného jedince - např. nedostatečo ná adaptace u lidí pracujících v noci, kteří čo asto překračo ují čo asová pásma - Jet lag syndrom (cirkadiální poruchy). Organicky: delirium, encefalitida, stáří (arteroskleróza) - v noci nespí, ve dne ano. Důležitá je terapeutická podpora, nácvik režimu, ne medikamenty.

Parasomnie – abnormní události během spánku:

o Somnambulismus (náměsíčo nost) –opakující se epizody vstávání a pohybování se (chůze) během spánku s úplnou amnézií. Kombinace fenoménu spánku a bdělosti, nízká úroveň vědomí, automatické jednání, nízká úroveň reaktivity a motoriky. Během epizody má postižený jedinec strnulý bezvýrazný obličo ej, nereaguje na přítomnost druhých, nekomunikuje. Lze jej probudit se značo nými obtížemi. Po probuzení okamžitě orientovaný, na epizodu má amnézii. Obvykle u dětí 2- 5 let, objevuje se na začo átku spánku - v 1. cyklu, 4 fázi non-REM. Porucha postupně mizí s přibývajícím věkem. Pro diagnostiku je nutné vyloučo it organické příčo iny - hlavně epilepsii. Terapie: pravidelný režim, mělo by se zajistit okolí (aby bylo bezpečo né).

o Nočo ní můra – jde o úzkostný sen, který si jedinec velmi dobře pamatuje. Sen je živý s obsahem ohrožení života, bezpečo nosti, sebehodnocení. Sen se čo asto vracívá.

o Pavor nocturnus (nočo ní děs) – nočo ní epizoda extrémního děsu provázená intenzivním křikem a neklidem s vegetativními příznaky (tachykardie, pocení). Trvá 1 - 10 minut, jedinec se posadí nebo postaví; většinou při 4. non-REM fázi, v 1. třetině spánku. Nereaguje na okolí, po probuzení dezorientace se stereotypními pohyby, amnézie. Obvykle u dětí do 12 let, v dospělosti jen minimálně (do 30 let). Neurotický příznak. Diagnosticky třeba vyloučo it epilepsii (pomocí EEG) a mozkové nádory.

Syndrom spánkové apnoe – syndrom zástavy dechu ve spánku.

Somnilokvie – mluvení ze spánku. Poruchy spánku, objevuje se obvykle po silném denním zážitku, stresu, při hysterii.

Hypnóza – arteficielně navozená změna vědomí. Uměle vyvolaný stav, pokusná hypnabilní ZO ztrácí vědomí vnějšího světa. Kontakt se zevním světem je zprostředkován a transformován toliko skrze hypnotizéra, EEG odpovídá bdělému stavu, vědomí je zúžené. Raport je komunikační spojení mezi hypnotizérem a hypnotizovaným s ochotou vykonávat instrukce.

 

Pozornost - psychický stav projevující se zaměřeností a soustředěností vědomí na určitý vnitřní nebo vnější podnět.

Rozptýlenost pozornosti – porucha koncentrace (soustředění) a tenacita (udržení) pozornosti

Roztržitost – nedostatečná distribuce (rozdělení, rozložení) a vigilita (bdělost)

Hypoprosexie – snížená pozornost ve všech složkách

Hyperprosexie – zvýšená pozornost, na újmu distribuce a vigility

Aprosexie – úplná neschopnost se soustředit

 

Vnímání (percepce) – proces organizace a interpretace senzorických dat na základě jejich kombinací s výsledky předchozích zkušeností. Smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku se vytvářející obraz vnějšího i vnitřního prostředí. Prostřednictvím vnímání člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé podněty a situace a na základě takto získaných orientací se ve svém (vnějším i vnitřním) prostředí orientuje. Vnímání závisí na úrovni bdělosti, fungování ostatních kognitivních procesů i na emočním stavu.

Vnímání se děje v kooperaci s ostatními kognitivními procesy (např. paměť umožňuje rozeznat podněty známé z minulosti atp.), porucha vnímání pak může být i projevem poruchy jiné funkce.

Snížená vnímavost – oslabení intenzity (únava, deprese…)

Zvýšená vnímavost – zvýšená vnímavost (mánie, drogy…), obvykle na úkor přesnosti

 

Zvláštní projevy vnímání, nepatologické

o Smyslový klam – není porucha vnímání, jde o důsledek nedokonalosti našich smyslů.

o Pareidolie – schopnost vidět v málo strukturovaných podnětech reálné objekty, jedinec má náhled. Jde o tvůrčo í schopnost fantazie u zdravých jedinců. Lze využít i umělecky – máme-li nestrukturovaný podnět (mraky, skvrny na zdi a hledáme v nich obrazy zvířat, viz Leonardo daVinci)

o Eidetismus – nadměrná senzitivita, živá představivost, dokonalá představa/paměťová stopa vjemu. Eidetické vlohy vyvinuty hlavně u dětí, jsou důležité pro vývoj (učo ení), získáváním zkušenosti se vytrácí, v dospělosti nahrazena živou představivostí (méně věrná reprodukce); např. u hysterických značo ně senzitivních osob může přejít do stavu, kdy čo lověk ztrácí náhled, co je skutečo nost a co je fantazie

o Synestézie – automatické asociace vjemů z různých čo idel (barevné slyšení apod.)

Iluze

o Iluze - zkreslený vjem, nesprávná interpretace zevního podnětu. Vjem je vyvolán skutečo ným podnětem, ale plně mu neodpovídá, vnímající si nereálnosti může být vědom, ale nedokáže ji korigovat (např. zrakové iluze - čo lověk v šeru má dojem, že pohybující se strom je útočo ník, který ho může ohrozit, sluchové – štěkot psa vnímá jako nadávky čo lověka, tělové – např. pohyby střeva vnímá jako hada nebo iluze gravidity u žen...). Iluze se vyskytuje u delirií a psychóz, může se však objevit i u zcela zdravých jedinců.

o Pseudoiluze – uvědomuje si nereálnost interpretace

Halucinace

o Halucinace – klamný, šalebný vjem. Chorobné smyslové vjemy, které vznikají bez podnětu a jedinec je o jejich reálnosti nevývratně přesvědčo ený. Vyskytují se u intoxikací a psychóz, čo asté u starších lidí.

§ optické - fotomy, mikropsie, makropsie, mikrozoopsie, erytropsie – oheň. Pedunkulární halucinace – nemocný vidí neobyč§ ejně živé a barvité, č§ asto příjemně emoč§ ně zabarvené, bohatě ornamentální exotické motivy, ptáky, květy… Na základě organické poruchy mozku. Pickovy vize - vznikají při lézích v oblasti pontu, nemocný má dojem, že lidé prostupují stěnami, zavřenými dveřmi, vidí pokřivené stěny, nebo se stěny bortí, posunují

§ akustické – akoasmata=záslechy – skřípoty apod., hlasy: antagonistické - hádající se, imperativní - které musí uposlechnout, teleologické – radí mu, ozvuč§ ené myšlenky – jako by je někdo říkal nahlas,

§ č§ ichové- olfakce

§ chuťové – gustace

§ tělové: taktilní – pocity na povrchu těla, svrbění apod., cenestetické (viscerální, útrobní) – pocity uvnitř těla, jako bolesti břicha, kinestetické (motorické, pohybové) – jako by někdo hýbal jeho tělem

§ intrapsychické – vlastní myšlenkové pochody vnímá jako cizí, jsou mu ovládány, vkládány nebo odebírány (tzv. imputace nebo amputace myšlenek)

§ inadekvátní – vnímá jiným smyslem, třeba vidí prstem

§ hypnagogické – halucinace ve stavu při usínání

o Pseudohalucinace – vnímající dokáže rozlišit nereálnost vnímaného. Afektivní – pod vlivem silné emoce, např. zjevení spasitele při jeho očo ekávání, pod vlivem strachu. Čo asto u davových událostí. Negativní – nevnímá objekt v dosahu čo idla. Čo asté u disociativních konverzních poruch.

Další poruchy

o poruchy tělového schématu – deformace představ o vlastním těle (např. u mentální anorexie), fantom údu – falešný vjem amputované čo ásti těla, končo etiny, čo asto její bolesti (vliv mozku, čo asem vymizí)

o derealizace a depersonalizace – neskutečo nost vlastní identity, svět kole jako by byl cizí, automatické vnímání bez citové složky (např. po marihuaně), pocit déjŕ vu (viděného), déjŕ vécu (prožitého), déjŕ entendu (slyšeného), de jamais vu (neviděného)…

 

Poruchy gnóze (poznávání) – neschopnost rozpoznávat či identifikovat (určit) podněty určitého druhy navzdory nepoškozeným periferním funkcím. Např. člověk vidí objekt, ale tento pro něj nemá žádný smysl, nedokáže poznat, co to je. Poruchy gnóme vždy signalizují vážnou organickou poruchu.

Dysgnozie – částečná neschopnost rozpoznat vnímaný objekt

Agnózie – úplná ztráta schopnosti rozpoznat vnímané

 

Myšlení – zobecněné a zprostředkované poznávaní objektivní skutečnosti. Logické, racionální zpracovávání vjemů a paměťových stop za účasti ostatních psychických funkcí (kognitivních i emočněmotivačních). Schopnost účastnit se, identifikovat a plánovat smysluplné odpovědi a reakce na vnější podněty a vnitřní motivace.

Poruchy dynamiky (tempa) myšlení

Projevují se především změnou tempa myšlení.

Bradypsychismus – obecně zpomalení psychiky, zpomalené myšlení, myšlenkový útlum

o Mutismus – nulová slovní produkce, postižený mlčo í jako zařezaný (selektivní mutismus – jedinec mlčo í pouze selektivně, např. jen před určo itou osobou, není výjimkou, že pouze před paní učo itelkou)

Tachypsychismus, překotné myšlení, myšlenkový trysk – obecně zrychlení psychiky, zrychlení jak v myšlení tak v reaktivitě, jedinec myslí tak rychle, že nestačí všechny své obsahy upravit do slov

o Logorea – slovní průjem, jedinec chrlí verbální produkci, mluví rychle a mnoho

Poruchy zaměřenosti (cíle) myšlení

Jsou charakteristické ulpíváním nebo naopak odbočováním od hlavního tématu. O bjevují se často u epilepsií, mentálních retardací dementních pacientů.

Paralogické, roztržité myšlení - narušení logické vazby v myšlenkovém toku

Zabíhavé myšlení - neudrží hlavní tématický tok, stále odbočuje k jiným, s hlavním tématem nesouvisejícím oblastem

Nevýpravné myšlení – myšlení se neustále vrací k jedné a téže myšlence, nelze se od ní odpoutat

Perseverační, ulpívavé myšlení – projevuje se opakováním slov či slovních spojení.

Vyznačují se narušením obsahu myšlení, jeho správnosti a přiměřenosti.

Myšlenkový záraz – náhlé přerušení myšlenkového toku bez zjevného podnětu, není schopen navázat na předchozí (i po nápovědě). Typické u schizofrenie.

Inkoherentní (nesouvislé, roztříštěné) myšlení – je charakteristické narušením souvislostí a ztrátou logického sledu jednotlivých myšlenek. Tok myšlenek odráží přílišnou rozvolněnost asociací. Typické pro schizofrenii.

o Slovní salát (lactuca verbalis) – nesouvislý slovní projev roztříštěného myšlení

Dereistické (autistické) myšlení – myšlení odkloněné od reálného světa, ovládané vlastní fantazií. Útěk do fantazie. V pubescenci denní snění. Porucha, jestliže je postižený nedokáže přerušit, nedokáže rozlišit vlastní představy od skutečnosti a když jedná podle těchto představ jakoby byly skutečné.

Magické (symbolické) myšlení – přisuzuje jevům symbolický nebo tajemný význam, který nemají. Patologickým se stává v okamžiku, kdy jedinec ztrácí náhled. Typický pro schizofrenii. U dětí do 6 let přirozené!

Obsedantní (ovládavé) myšlení – ve vědomí stále dominuje jeden obsah, myšlenka (obsese) proti vůli jedince, nedokáže je potlačit. Jedinec má náhled (na rozdíl od bludu). Rys nutkavosti. Obvykle obsese ovlivňují jednání: člověk musí pod jejich vlivem vykonávat často nesmyslné činnosti (kompulze, např. mytí rukou, kontrolování vypnutého plynu). Typický příznak obsedantně-kompulzivní poruchy.

Bludy – mylné přesvědčení. Nesprávné soudy a úsudky, vzniklé z chorobných předpokladů, které neodpovídají skutečnosti, o jejichž reálnosti je však postižený nevývratně přesvědčen a které mají zpravidla patický vliv na jeho jednání. Typické u psychóz.

Bludy – jejich vznik vždy provázen silným emočním tlakem.

1. fáze = bludná nálada: člověk se necítí dobře, svět je divný, lidé jsou divní, světla podivně svítí, cedule mají zvláštní význam…

2. fáze = krystalizace bludu: vrcholí „objevením“ příčiny, proč se tak děje, formulace bludného přesvědčení, dotyčný „už ví…“. Na základě logických úvah dospěl k vysvětlení, které považuje za pravdivé – proto je blud nevývratný. Vyvracet nemocnému blud znamená ztratit jeho důvěru a tím možnost mu pomoci.

Blud primární – nejprve vzniká blud, porucha myšlení a dále se rozvíjí nemoc.

Blud sekundární – prvotní je jiná porucha, nežli porucha myšlení, např. porucha emocí (melancholie, přerůstá v depresi) a sekundárně vzniká bludná interpretace.

Blud solitární – nezapadá do logiky. Blud systemizovaný – provázaný soubor několika bludů, systemizovaný bludný kruh.

Kontinuální blud – trvalé, celoživotní bludné přesvědčení.

Indukovaný blud – vzniká v důsledku společného soužití dvou jedinců mezi nimiž existuje silná emoční vazba, z nichž jeden je nemocný, druhý zdravý. Nemocný, obvykle dominantní, vnukne zdravému, emočně závislému, submisivnímu jedinci svůj blud. Po oddělení dochází u zdravého jedince ke spontánnímu vymizení bludu. Časté u sourozenců, partnerů.

Tranzitorní blud – přechodný, doprovází různá psychotická onemocnění.

Megalomanické (makromanické, expanzivní, vývišné, velikášské) – bludy doprovází či jim předchází veselá nálada, mánie, člověk se přeceňuje

o megalomanický - čo lověk přeceňuje svůj vlastní význam

o extrapotenčo ní - přesvědčo en o svých výjimečo ných schopnostech

o erotomanický - přesvědčo en o své vlastní erotické přitažlivosti, on je předmětem nelogické erotické vazby

o originární - vznešeného původu

o inventorní - vynálezecký: přesvědčo ení o výjimečo ných schopnostech ve smyslu vynálezectví

o informátorský - má tendenci mluvit v TV, dělat pořádek, reformovat společo nost, organizovat společo nost

o religiozní - posel Boží, Spasitel světa v pozitivním slova smyslu

o reinkarnačo ní - schopen hovořit s dušemi

o nesmrtelnosti - ahasverismus: čo lověk je natolik výjimečo ný, že nikdy neumře

Mikromanické (depresivní, úkorné) – podloženy smutnou náladou, úzkost, pesimistické hodnocení svých schopností, depresivní nálada

o mikromanický - považuje se za zbytečo ného

o autoakuzačo ní - extrémní – sebeobviňování

o insufisiačo ní - obsahově ničo emu nerozumím, jsem hloupý, vše dělám špatně

o ruinačo ní - všechny přivede na mizinu

o hypochondrický - přesvědčo en o své nemoci, nehorázné přesvědčo ení

o nihilistický - popírá existenci sebe sama nebo někoho jiného

Pseudomegalomanické

o blud enormity – má výjimečo né schopnosti, které mohou zničo it svět (nemůže se vymočo it, protože by zaplavil svět)

o blud eternity nesmrtelnosti - bude nesmrtelný, protože je to trest za hříchy

Perzekuční (paranoidní, pronásledování) – podmíněné vztahovačností a podezřívavostí

o perzekučo ní – pronásledování a perzekuce

o paranoidní – vztahovačo ný, má dojem, že jej všichni pozorují a jsou proti němu zaujati

o ovlivňování - ovlivněn na dálku, RTG paprsky, světelné záření

o emulačo ní, žárlivecký - přesvědčo en o nevěře partnera, ačo koli k tomu nemá objektivně důvod (patologie)

o inventroní - ve smyslu paranoii ® upírají mu přiznat patent

o kverulačo ní - chroničo tí stěžovačo i

o erotomanický – je přesvědčo en, že jej miluje slavná osoba

Paměť – schopnost impregance (vštípení), retence (uchování) a aktualizace (vybavení) minulých vjemů, událostí. Paměť není statický děj, je to neustále se obnovující a rozšiřující proces (proto je též snadno zranitelný).

Paměť zaručuje kontinuitu života (viz Minutový Jack, film Memento).

Typy paměti:

fylogenetická – paměť druhu (nepodmíněné reflexy, instinkty)

ontogenetická – paměť jednotlivce, dále dělená

o nedeklarativní – procedurální, složená z paměťového obsahu, který nemusel projít uvědoměním, funguje jako nápověda, lze ji aktivovat klasickým podmiňováním, umožňuje adaptaci

o deklarativní (uvědomělá) – epizodická (kontextová, vzpomínky na specifické čo asoprostorové události) a sémantická (paměť na informace získané během událostí) ///////tuto především cvičo íme v našich školách///////

Hypermnézie - nepřiměřené zapamatování určitého selektivního obsahu. Např. u neuróz – proti vůli dotyčného si zapamatovává moc, vlivem psychostimulujících látek - větší výbavnost na úkor kvality

Hypomnézie – oslabení, zkreslování paměti. Na bázi vštípivosti, snížená paměťová výkonnost úplná/částečná. Často pacienti s organickou demencí. Výpadky bývají nahrazovány konfabulací - na základě předchozích zkušeností vytváří jedinec obsahově správné, ale nesprávné odpovědi. Dotyčný je přesvědčen o správnosti. Časté u Alzheimerovy choroby, u alkoholické demence. Při organických změnách na mozku s poruchou vštípivosti + konfabulace + amnestická dezorientace = Korzakovův syndrom.

Amnézie – úplná ztráta paměti, většinou časově ohraničená (může být i trvalá). Kontinuální – výpadek na ohraničenou dobu (např. na alkoholovou intoxikaci), inzulární (ostrůvková) – výpadky (např. alkoholová okénka neboli palimpsesty). Retrográdní (před úrazem), anterográdní (po úraze). Selektivní amnézie – časté u emočně labilních osob.

Paramnézie – porucha přesnosti a spolehlivosti vzpomínek. Dotyčný si neuvědomuje zkreslení.

Vzpomínkový klam – dotyčný je přesvědčen o realitě vzpomínky, ačkoli pěmťový podklad pro vzpomínku neexistuje.

Ekmnézie – nepsrávná časová lokalizace vybavené vzpomínky

Kryptomnézie – neúmyslný plagiát. Jedinec je přesvědčen o autorství něčeho, co četl nebo slyšel

Pseudologia phantastica (bájivá lhavost, syndrom barona Prášila) – díky fantazii se paměťová stopa postupně rozrůstá až dotyčný ztrácí kontrolu nad tím, co byla skutečnost a co si pouze přimyslel. Není porucha v pravém slova smyslu. U dětí v určitém věku přirozená.

Konfabulace – není porucha paměti, jde o vyplnění mezer v paměti

Řeč slouží jako znakový systém umožňující jedinci určitý způsob zpracování informací a myšlení a umožňující komunikaci, tj. přijímání a sdělování informací. Prostřednistvím řeči lze zjistit, jak dotyčný člověk usuzuje.

Odchylky ve schopnosti porozumění mluvené řeči.

receptivní dysfázie/afázie – vzniká v důsledku poruch mozku

Poruchy ve schopnosti vyjadřování.

Narušení obsahu řeči

o expresivní dysfázie/afázie – nemocný není schopen adekvátně se vyjádřit mluveným slovem

Narušení formální podoby řeči

o mutismus – nemluvnost, dotyčo ný umí mluvit, ale nedokáže to, příčo ina je psychická, obvykle je mlčo ení dočo asné,

o dysartie – poruchy artikulace, jejíž příčo inou je narušení motoriky mluvidel,

o balbuties – koktavost, porucha plynulosti řečo i.

Emoce jsou výrazem subjektivního vztahu ke světu i k sobě samému. Slouží jako prostředek orientace a s tím související regulace chování, tj. vyjadřují, zda je nám něco libé nebo nelibé a vyvolávají určité odpovídající reakce, aktivizují nebo naopak tlumí naše jednání.

Projevy emocí jsou úzce vázány na autonomní nervový systém (proto je lze těžko ovlivnit).

Patický afekt – velmi silný emoční výbuch spojený s krátkodobou poruchou vědomí. Jedinec tak může v afektu spáchat trestný čin, aniž by si to uvědomoval či pamatoval. Zvýšené riziko je u lidí s organickou poruchou mozku.

Fobie – vtíravé chorobné strachy, které svou intenzitou neodpovídají vyvolávajícímu podnětu. Mohou mít různý obsah (agorafobie, klaustrofobie, zoofobie). Jsou příznakem úzkostných, specificky anxiozně-fobických poruch.

o zoofobie strach ze zvířat. Jeden z prvních chorobných strachů, vzniká kolem 7 let.

o kynofobie strach ze psů

o aelurofobie strach z kočo ek

o herpetofobie strach z hadů, plazů

o arachnofobie strach z pavouků

o musofobie strach z myší

o apifobie strach ze včo el

o xenofobie strach z cizinců

o antropofobie strach z lidí, spojeno s depresí a panickou poruchou

o sociální fobie strach mluvit, psát čo i jíst před lidmi, vázána na určo itou sociální situaci, kontakt s lidmi; vede k nízkému sebehodnocení až sociální izolaci

o gynekofobie strach mužů z žen

o ereutofobie strach z čo ervenání se, ze zrudnutí

o hematofobie strach z krve, objevuje se typicky kolem 9. roku

o mysofobie strach ze špíny

o nozofobie obavy z onemocnění, nemocí

o bacilofobie strach z nemoci, infekce, bacilů

o karcinofobie obavy z rakoviny

o iofobie strach před otravou jedem

o sitofobie strach z jídla

o agorafobie strach z velkých, otevřených prostranství

o klaustrofobie strach z uzavřených prostor. Vzniká nejčo astěji kolem 12 roku

o akrofobie strach z výšek

o aerofobie strach z letadel

o siderodromofobie strach z jízdy železnicí

o topofobie strach z určo itého místa

o pyrofobie strach z ohně

o hydrofobie strach z vody, koupání

o nyktofobie strach ze tmy

o kakotechnofobie strach z toho, že něco dělám špatně

o aichnofobie strach ze špičo atých předmětů

o ergofobie strach z práce

o tanatofobie strach ze smrti

Ve srovnání s běžnou náladou bývají vyhraněnější. Patologická nálada ovlivňuje nepříznivým způsobem i jednání lidí.

Depresivní nálada – extrémně smutná nálada spojená s celkovým útlumem. Vyskytuje se u poruch nálady, ale i u schizofrenií apod.

Euforická nálada – je typická povzneseností, blažeností, není při tom spojena se zvýšenou aktivitou. Objevuje se např. u demence.

Manická nálada – je nepřiměřeně optimistická, rozjařená, spojená s celkovou zvýšenou aktivací. Je hlavním příznakem manického syndromu.

Explozivní, výbušná nálada – je spojena se sklonem k hněvu a vzteku a s tím související tendencí k agresivnímu reagování. Např. u chronických alkoholiků, u osob s disociální poruchou osobnosti.

Apatická nálada – celková vyhaslost, nezájem, snížená aktivita, nechuť k jakékoli činnost, nic dotyčného nerozptýlí. Častá u demencí a závažných somatických onemocnění.

Jednání je plánovité, promyšlené a zacílené chování. O svém jednání člověk uvažuje a volí jednu z možných variant chování. Úmyslné jednání vyžaduje dobrou funkci ostatních psychických funkcí (vědomí, myšlení, emocí aj.) a samozřejmě je ovlivněno funkcemi mozku.

Hypoagilita – nápadné ochuzení, snížení celkové úrovně aktivity

Hyperagilita – zvýšená, nadměrná aktivita

Impulzivní jednání – jednání pod vlivem impulzu, náhlých chorobných nápadů a bez posouzení možných následků, často i bez emočního prožitku. Např. u schizofreniků (pacient náhle, bez varování skočí z okna)

Raptus – náhle vzniklé zuřivé, útočné jednání, které vyplývá ze silné úzkosti. Projev psychózy (např. zničehonic zaútočí na náhodného kolemjdoucího)

Katatonní poruchy – nepřiměřené motorické projevy: stuporózní forma – je útlum pohyblivosti až úplná strnulost (viz film Čas probuzení), produktivní forma – nadbytek neúčelných pohybů, např. grimasování. Především u schizofrenie.

Obsedantní (nutkavé) jednání – vyplývá ze vtíravých myšlenek. Člověk je nucen konat opakovaně činnost, která je mu nepříjemná, ale když ji nevykoná, dochází k nárůstu úzkosti a nepříjemného napětí. Projev obsedantně-kompulzivní poruchy (vzniká na bázi poškození mozku).

Automutilace (sebepoškozování) – je projevem poruchy pudu sebezáchovy. Např. u psychóz (schizofrenik si pod vlivem imperativních halucinací uřeže ucho). Výskyt u zneužívaných a týraných osob.

Suicidální (sebevražedné) jednání – je extrémním projevem poruchy pudu sebezáchovy. Člověk jedná tak, že ohrožuje vlastní život. Výskyt u schizofrenií, depresí. Mnoho skrytých suicidií mezi autonehodami či v rizikovém jednání mládeže (jízdy na troleji vlaku, přebíhání vozovky).

Pudy jsou vrozené tendence k určitému jednání, které je zaměřeno k uspokojení některé ze základních potřeb. Potřeby mohou být vrození, některé se mohou rozvinout v průběhu života. I základní potřeby však mohou být změněny či narušeny, pod tlakem okolností i v důsledku vnitřních změn.

Mezi nejvýznamnější patří:

Pudy zachování jedince – vrozená obranná reakce k zachování identity vlastního já, pud sebezáchovy v případě ohrožení vyvolává reakci útěk nebo útok (agrese)

poruchy obživného pudu – buď bulimie - chorobné zvýšení potřeby jídla, mentální anorexie – chorobné snížení potřeby jídla, až odpor k jídlu, sitofobie – chorobný strachem z jídla u depresí, schizofrenií, pika - pojídání nejedlých předmětů, koprofagie – pojídání výkalů, kanibalismus – pojídání jedinců téhož druhu

poruchy sebezáchovného pudu – tendence k sebepoškozování, sebemrzačení (automutilace – i piercing je forma sebepoškozování), suicidální jednání – sebevražedné jednání (demonstrační versus bilanční)

pud orientační, zvídavosti – přirozená touha získávat informace a poznatky a orientovat se ve vnitřním i vnějším světě; oslabený např. u deprese. Agrese a ničení předmětů dětmi a mentálně postiženými je často jen vyjádření touhy po poznání, co to udělá, jak to bude reagovat.

poruchy pohlavního pudu ovlivňován pohlavní identitou, rolí, sexuální aktivitou, hormonálně…

o změna intenzity – nymfomanie/satyriasis, frigidita

o změna zaměření – pedofilie, gerontofilie, nekrofilie

o změna způsobu ukájení – voyerství, frotérství, sadomasochismus

poruchy rodičovského pudu – nezájem o potomstvo, zanedbávání potomstva, týrání vlastních dětí

Sdružovací pud – sociální pud (Aristoteles: člověk je sociální zvíře; i zvěř se sdružuje, societa zvyšuje pravděpodobnost přežití). Umožňuje vznik společenství, kultury, výchovy.

nadbytek pudu – familiérnost, nedostatek pudu – samotářství

Pud zpříjemnění existence – touha po sebeuplatnění, touha být druhými příjímán, úcta, sláva, vyznamenání a pocty, touha být krásný, zdobivost, touha po majetku, touha po libých zážitcích, po rozkoši, hedonismus

nadbytek vede k vlké pracovistosti, houževnatosti, nedostatek se projevuje apatií

 

Vůle je naučenou autoregulační schopností, která usměrňuje jednání člověka takovým způsobem, který považuje za účelný a nutný. Není spojena s dosažením libosti, proto k jejímu rozvinutí nestačí emoční regulace. Rozvoj vůle souvisí s rozvojem mozkových struktur (prefrontální fce kůry mozkové).

Poruchy vůle jsou poruchou autoregulace, tedy určitého sebeovládání.

Poruchy aktivní vůle – nerozhodnost,

Poruchy pasivní vůle – neschopnost realizovat svá rozhodnutí, nedostatek vytrvalosti apod.

Poruchy vůle dle intenzity

Hypobulie – oslabená vůle, úbytek volních kompetencí, nerozhodnost. U depresí, neuróz, též jako důsledek vyčerpání.

Abulie – úplný nedostatek vůle, absence schopnosti zahájit činnost. Jedinec nedokáže něco učinit, i když si je vědom, že by měl. Typické u deprese i jako důsledek poškození mozku.

Hyperbulie – neadekvátní zvýšení aktivní vůle, především rozhodnosti, spojený s nadměrnou aktivitou. Schopnost skutečně realizovat svá rozhodnutí obvykle spojena s touto poruchou není; tj. kvantita na úkor kvality. Např. u mánie, psychostimulancia.

 

vnitřní jednotou a strukturovaností jeho dílčích složek

individuální specifičností, odlišností od jiných osobností

vývojovou kontinuitou, tj. relativní stálostí konstelace psychických vlastností jedince v průběhu vývoje (vyjma brainwashingu, který dokáže zasáhnout hodně hluboko)

 

Lidská osobnost představuje stejně variabilní, proměnlivou multidimenzionální, složitou strukturu jak v rámci široké normy, tak v rámci jednotlivých kategorií psychických poruch a chorob. Rysy osobnosti slouží jako dobrý prediktor míry vzniku odchylky, stejně tak jako např. pravděpodobnosti zlepšení stavu vlivem léčby.

Porucha osobnosti je definována jako určitý trvalý, těžko ovlivnitelný vzorec osobnostních rysů, které se odlišují od aktuální sociokulturní normy. Poruchy osobnosti zahrnují poruchy různých psychických funkcí, jejich koordinace a integrace, které vedou k odlišnému způsobu prožívání, uvažování i chování. Intelektové funkce přitom jsou přiměřeně rozvinuty. Poruchy osobnosti vznikají od dětských let vzájemným působením vrozených faktorů a vlivů sociálního prostředí. Důsledkem poruchy osobnosti je narušení osobní pohody, vztahu k sobě, hodnocení sebe samého i svého jednání a narušení sociální adaptace, vztahu ke světu, především k jiným lidem a ke společnosti. Tyto projevy mohou být trvale zakotvené ve struktuře osobnosti, jindy může jít o dočasné výkyvy.

akcentovaná osobnost – má některé rysy poruchy osobnosti

anomální osobnost – lehce vyznačené formy poruch

Lze klasifikovat do tří kategorií dle míry společenské přijatelnosti: od méně nápadných a společensky přijatelných po rušivé, asociální až antisociální, společensky nebezpečné.

Mírný stupeň, povahová anomálie

Schizoidní porucha osobnosti – nápadná introvertovanost, oploštělost citového prožívání a nezájem o okolní svět, především kontakt s lidmi. Navenek nápadná neschopnost projevit jakékoli city, zejména vřelost, lásku, něhu. Introverze, tendence uzavírat se ve vlastním světě, soustředit se na vlastní úvahy a fantazii, skutečnost je nezajímá. Používají vlastní logiku, sklon dezinterpretovat, lhostejnost k názorům druhých, k platným normám, ke kritice či ke chvále. Mnohdy dobří teoretici či umělci. Ve vztazích odtažití, spíše se jim vyhýbají. Špatná komunikace, jakoby neporozumění emočním hnutím druhých, chladní. Upřednostňují formální kontakty. Neschopnost pracovat v týmu, přednost dávají samotářským aktivitám. Začastá lhostejnost k úpravě zevnějšku.

Úzkostná (vyhýbavá) porucha osobnosti – sklon k úzkostnému prožívání, negativnímu sebehodnocení a s tím související tendenci vyhýbat se jakémukoli potenciálnímu ohrožení. Žijí v neustálém napětí a strachu z možných problémů, neschopni prožitku klidu, pohody. Nesprávné hodnocení vede k nedostatku sebeúcty, často neoprávněné pocity nedostačivosti, méněcennosti. Silná potřeba být pozitivně hodnoceni, milováni (současně nevěří, že by to bylo možné). Nadměrné obavy z kritiky či odmítnutí. Sklon i bezvýznamné projevy druhých hodnotit jako nepříznivé a odsuzující, v důsledku toho se ještě více stahují do sebe. Nové a neznámé věci považují za zdroj ohrožení. Zábrany v sociálním kontaktu, strach, že by se mohli ztrapnit. Touží po vztahu, ale bojí se, že by zklamali. Mají-li vztah, vyžadují stálé utvrzování o lásce druhého.Jejich strach vede často k rezignaci na sociální vztahy, na lepší profesní uplatnění apod. Jejich úzkostnost, potřeba ujišťování o vztahu a vyhýbavost chování působí na okolí nepochopitelně a nepřiměřeně. Projevy působí pro okolí nápadně, i když nevedou ke konfliktům. Na rozdíl od ostatních poruch se svými problémy v sociální interakci trápí.

Závislá (astenická) porucha osobnosti – neschopnost osamostatnění, nadměrná závislost na jiném člověku, strach z opuštění. Nízké sebehodnocení, pocit neschopnosti až bezmoci. Nekriticky akceptují názory okolí. Nechtějí sami rozhodovat, raději se podřídí. Submisivní, podřídiví. Svých potřeb se raději vzdají, nejsou schopni je jakkoli prosadit. Neschopni samostatnosti a odpovědnosti, vyhýbají se jí jako čert kříži. Bývají nespokojení, pesimističtí, trpí nadměrnými obavami, které zmírňují závislostí na druhém člověku. Mohou neustále vyžadovat záruky, že nebudou opuštěni. Narušené vztahy nadměrnou submisí a fixací. Ve vztazích se často stávají manipulovanými nebo odmítanými. Raději snesou špatné zacházení, než by připustili rozpad vztahu. Bývají hodnoceni jako jedinci se slabou vůlí, neschopni překonávat potíže. Často končí jako nezaměstnaní nebo bezdomovci.

 

Střední stupeň, nápadnější porucha

Anankastická (obsedantně-kompulzivní) porucha osobnosti – potřeba nadměrné kontroly, nerozhodnost, rigidita. Typická je stabilně mrzutá nálada, neschopnost se uvolnit, radovat. Navenek zdrženliví, chladní, na jakoukoli změnu reagují úzkostí, vztekem. Vnitřní nejistota a opatrnost. Uvažování rigidní, potřeba stereotypu, důraz na dodržování pravidel, rutiny. Bývají ulpívaví, s tendencí zabývat se nepodstatnými detaily, mohou unikat podstatné souvislosti. Potřeba podrobného plánování (jakákoli změna nese nelibost). Závislost na normách vede ke snadným pocitům viny. závislost na názorech druhých, pesimistická očekávání, kterým se snaží předejít perfekcionismem. Sklon k nadměrné sebe- i kritičnosti. Tendence k neustálé kontrole i běžných úkonů (zamykání dveří, zavření kohoutků), přehnaná svědomitost, v důsledku toho pomalí. Silná potřeba respektovat normy, pravidla společenství (politická, církevní), přehnaná odpovědnost (opět jako snaha zamezit úzkosti). Nadměrná koncentrace na výkon, vztahy k lidem jsou v pozadí. Nadměrná sebekontrola, svědomitost, puntičkářství (vyžadované i od okolí) bývá pro okolí obtěžující, často izolováni. Nemají smysl pro humor. Tvrdohlaví. Neschopnost adaptace, flexibility.

Histrionská porucha osobnosti – egocentrismus, nápadnost v sebepojetí i ve vztazích k druhým. Akcentované vnější projevy, teatrálnost a dramatičnost v kontrastu k povrchnímu citovému prožívání. Nestálé city, nezralé prožívání. Přetrvávající pocit neuspokojení, stálá potřeba vzrušení (jako malé děti). Zvýšená závislost na pozitivní zpětné vazbě. Nedokáží myslet analyticky, sklon myslet globálně, generalizovaně, na základě určitého dojmu a nepřesně. Emocionálně ovládané myšlenky, sklon přizpůsobují myšlenky aktuálnímu ladění. Bývají sugestibilní, snadno ovlivnitelní, snadno mění své názory. Sklon dezinterpretovat realitu dle svých potřeb, sklon k přehánění, ke konfabulacím až k bájivé lhavosti. Toto zkreslení si neuvědomují. Chtějí být středem pozornosti, získat obdiv, uznání. Na pohled zábavní společníci, po čase ale obtížní, otravní. Manipulace s okolím. Dramatizace, lži. Nedosáhnou-li svého bouřlivé scény, výčitky. Na neuspokojení reagují zlostně. Sklon přehrávat velikost vlastního utrpení s cílem vyvolat patřičnou emotivní odezvu. Typicky přehnaná orientace na vlastní zevnějšek. Vztahy s druhými problematické, konfliktní, vnímáni jako sobečtí, bezohlední. Sklon k navazování povrchních vztahů. Často se chovají sexuálně vyzývavě, ačkoli mohou být frigidní.

Narcistická porucha osobnosti – přecitlivělý egocentrismus spojený s necitlivostí k ostatním. Velikášský pocit o vlastní důležitosti. Sklon k přeceňování vlastního významu, přesvědčeni o své jedinečnosti, privilegovanosti, pročež pro ně platí jiné normy než pro ostatní. Akcentované úsilí potvrdit svou jedinečnost, ač paradoxně implicitně očekávání úspěchu bez práce. Rigidita uvažování, sklon k magickému myšlení (odtrženost od relaity), neschopnost přijmout kritiku, vnímají jako výraz vlastního selhání. Snadno zranitelný. I na sebemenší náznak negativního hodnocení reagují rozladou, hněvem, vztekem. Potřeba obdivu vede ke sklonu k exhibicionismu. Přecitlivělost k sobě, lhostejnost k ostatním. Objevuje se žárlivost a závist. Od druhých mnoho vyžadují, nic nedávají. Vztahy se jim rozpadají. Citový chlad, přitom možná plachost v intimitě (vede je k vzteku a hrubému jednání). Viz Hitler, který dokázal mít lidské city pouze ke svému psovi.

Paranoidní porucha osobnosti – nadměrná přecitlivělost na veškeré reakce okolí vůči vlastní osobě a stejně nepřiměřená obecná nedůvěra k jiným lidem. Potřeba mít se neustále na pozoru v důsledku stálého pocituohrožení, nedokáže se uvolnit, prožít radost. Své potíže a neúspěchy interpretují jako důsledek nepřátelské aktivity ostatních, vnitřně se cítí mnohdy nadaní a kdyby jim okolí neházelo klacky pod nohy, byli by schopni velkých činů. Distancují se od lidí. Nejsou schopni soužití, spolupráce, často chorobně žárliví. Kladou obvykle nadměrný důraz na dodržování pravidel. Patří sem i všelijaké fanatické osobnosti.

Pasivně-agresivní (negativistická) porucha osobnosti – neschopnost adekvátně se vyrovnat s požadavky okolí a přiměřeně vyjádřit své emoce. Typická nespokojená, mrzutá nálada, sklon k depresím, snadné navození zlosti. Obava z otevřeného vyjádření negativních pocitů, agrese. Prožívanou nespokojenost, agresi tak dávají najevo nestandardně, pro okolí nesrozumitelně. Nižší tolerance k frustraci, reagují nezralými obrannými mechanismy. Sklon k negativistickému hodnocení situace, běžné požadavky považují za neoprávněné a nadměrné. Předpoklad, že ostatní vědí, co on považuje za vhodné, necítí nutnost své názory vyjadřovat, okolí pak vnímá jako nechápavé. Infantilní, resp. pohrdavý postoj ke zkušenějším, k autoritám. Např. úmyslně dělá chyby a tím trestá vedoucí za domnělou nepřízeň. Dominantní potřeba vyhnout se konfliktu. Neumí odmítnout, požadavky okolí formálně akceptují, reagují pak latentním negováním, blokováním, oddalováním, zapomínáním, nedodržováním termínů. Toto jednání vede ke konfliktům, vnímáni jako pokrytečtí, neochotni přijmout odpovědnost za plnění svých povinností, lhostejní ke kritice. Kritiku přijímají s demonstrovaným souhlasem. Okolí je může vnímat jako smolaře, kteří se snaží, ale nedaří se jim.

Emočně nestabilní porucha osobnosti (na hranici s III. stupněm) – psychická nestabilita a neschopnost ovládat své chování. Podobnost s ADHD.

· impulzivní typ – výbušnost, emoč· ní nestálost, impulzivita. Sklon k negativním emocím – hněv, zlost a k agresivnímu chování. Koncentrace na přítomnost, egocentrismus. Nedůvěřiví, podezřívaví k druhým. Sklon vymýšlet si, lhát, dávat sliby, které neplní. Neschopnost sebekázně. Důraz na vlastní práva a lhostejnost k povinnostem. Povrchní vztahy k lidem, druzí jsou jen prostředek vlastního uspokojení. Nízká frustrač· ní tolerance. Riziko nepředvídatelného násilného chování. Snadno podléhají alkoholu a drogám.

· hranič· ní typ – nevyhraněnost a nestabilita v sebepojetí, narušení emoč· ního prožívání i uvažování. Chronický pocit emoč· ní prázdnoty. Sklon k výkyvům nálad, úzkostní a depresivní, sklon k afektivním výbuchům na bezvýznamné podněty. Emoč· ní diskomfort mívá odraz v somatizacích, stále si stěžují na všeliké tělesné obtíže. Nevyhraněné sebepojetí, neví, kdo vlastně je, nejistota v sebepojetí a odraz i v nejistotě vztahu ke druhým, ke světu. Potřeba udržet si urč· ité vztahy na stále stejné úrovni. Neschopnost najít se nějaký cíl, zvolit si cestu, chronický pocit nudy. Dichotomické uvažování v dimenzi všechno nebo nic, č· ernobílé názory i na druhé lidi (nejednoznač· nost by posílila jejich nejistotu). Impulzivní jednání (v pozadí touhy zbavit se prázdnoty a nudy), zkratkovité navazování vztahů, jdou do nich nepřiměřeně intenzivně, na partnera mají neúnosné nároky. Jsou schopni milovat nebo nenávidět, nic mezi. K naplnění své identity potřebují někoho dalšího, ale nejsou schopni si nikoho udržet. Obtížně snášejí samotu. Mívají sklon agresi obracet k sobě.

 

Těžká porucha osobnosti

· Disociální (asociální, dříve sociopatická, anetická) porucha osobnosti – v popředí egocentrismus, chybění ohledů k druhým, neschopnost ovládat své chování podle platných sociálních norem. Emoč· ně nezralí, labilní, vzrušiví, s tendencí reagovat afektivně, mrzutí, podráždění. Neschopni snést jakýkoli odklad č· i omezení vlastního uspokojení. Nesnáší nudu, potřebují stálé silné vzrušení. Sami sebe hodnotí nepřiměřeně pozitivně, v pozadí slabé sebevědomí. Neprožívají pocity viny, neznají tíži svědomí, nejsou schopni plánovat, usilovat o vzdálenější cíl. Jsou soustředěni na aktuální prožitek. Nízká frustrač· ní tolerance. Sklon reagovat zkratkovitě (riziko suicidia). Jsou nestálí, nespolehliví, bezohlední, s tendencí lhát a podvádět. Konfliktní vztahy k lidem. Vztahy k lidem jsou schopni spíše předstírat a jen, když jsou jim k užitku. Partnerství neudrží, rychle je omrzí, otráví, k vlastním dětem nezodpovědní, bezohlední. Nedokáží se přizpůsobit žádnému prostředí. Všude odmítáni. Vysoké riziko kriminálního chování, mnozí pobyt ve vězení přijímají jako životní styl (mezi trestanci až 75% dis.p.o.).

 

Globální poruchy osobnosti - jsou-li porušeny rysy, vlastnosti i dynamika osobnosti, nemusí být ve stejné míře. Hrubé zkreslování okolního světa i sebe samého. Jedinec je neadaptilní (u demence jsou nejvíce postiženy emoce, city a motivace). Čím vyšší úroveň intelektu, tím širší spektrum poruch a větší možnost poruchy osobnosti.

o Degradace osobnosti – je globální snížení úrovně osobnosti, celkový osobnostní úpadek. Hlubší, většinou trvalá porucha o., ztráta sociálního cítění, zeslabení intelektu, paměti, vůle, převládání pudů. Při organických poruchách mozku, toxikomanii, psychózy.

o Depravace – je postižení sociálních vztahů, etické, mravní zhrubnutí osobnosti nevhodným působením sociálního okolí, vlivem choroby, alkoholu, demence.

o Deteriorace – postihuje celou šířku a formát osobnosti, celkové snížení úrovně osobnosti, postupný rozpad morálních vlastností osobnosti (toxikomani, senilní starci). Vzniká na bázi organických procesů.

o Dezintegrace (rozpad) osobnosti – nejzávažnější porucha, kdy dochází k narušení celistvosti osobnosti. Jednotlivé složky nejsou integrovány, projevují se nekoordinovaně. Dochází k narušení čo asové kontinuity, tedy vztahu k minulosti a součo asnosti: ztrácí kontakt s minulostí, reaguje zcela jinak, než dříve, většinou neadekvátně situaci. Postižený změny nepozoruje. Vyskytuje se u těžších forem schizofrenie, Alzheimerovy choroby aj.

Parciální poruchy osobnosti

o Rozpad osobnosti – disociace (rozdělení) rysů a uvolnění celistvosti osobnosti, disharmonie jednotlivých složek; nemocný si změnu neuvědomuje. U schizofrenie.

o Rozštěp osobnosti – disociace osobnosti, identita jedince se proměňuje, stává se jinou osobou s jinou identitou; ve vědomí jedné amnézie na druhou a naopak; při těžkých úrazech hlavy, u epilepsie, hysterických psychóz

o Alterace osobnosti (syndrom Dr. Jeckyl & Mr. Hyde)– rozštěp osobnosti se opakuje, každá bytost má svou kontinuitu; u hysterie

o Rozdvojení osobnosti – subjektivní pocit prožívání dvou nezávislých Já, obě bytosti existují součo asně a společo ně, chovají se protichůdně, nemocný si je vědom tohoto stavu a je k němu kritický; u psychopatií, hysterií

o Transformace osobnosti - nemocný je přesvědčo en, že je někým jiným, než ve skutečo nosti je (např. mimozemšťan, někdo slavný, nějaké zvíře, event. si není jist, kým je), ignoruje vlastní osobnost. Vzniká v souvislosti s psychózami.

o Tranzitivismus – nemocný přenáší své vlastní pocity a zážitky na druhého čo lověka.

o Identifikace – nemocný prožívá stavy, které pozoruje u druhého; divák se stává hercem

o Apersonalizace, depersonalizace – porucha subjektivního prožívání vlastní osobnosti, sebeodcizení, nemocný si připadá sám sobě cizí, odosobnění

§ autopsychická – pocit cizoty se vztahuje k oblasti psychických funkcí, č§ lověk si připadá jako automat

§ somatopsychická – odcizení se týká vlastního těla nebo č§ ástí

§ allopsychická (derealizace)– pocit, že svět je cizí, neznámý, vše je neskuteč§ né, vzdálené, netýká se ho

 

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007