Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

Pojem interakce je odvozen z latinského inter – mezi a actió – akce, činnost, jednání, působení, proces či obžaloba.

Interakce tedy znamená vzájemné působení a obecně (interdisciplinárně) je vymezen jako vzájemné působení dvou činitelů.

Adjektivum interaktivní bývá užíváno ve smyslu umožňující vzájemnou komunikaci.

Sociální interakce je základní formou sociálního chování. Milan Nakonečný vymezuje pojem sociální interakce jako proces, v němž se individua vzájemně stimulují a reagují na sebe a rozvíjejí tak řetěz akcí a reakcí (jakýsi psychologický ping-pong). Sociální interakce je tedy proces, při němž se lidé navzájem ovlivňují prostřednictvím vzájemné výměny myšlenek, citu a různých jiných aktivit.

K sociální interakci dochází kdykoli se nejméně dvě individua ocitnou v dosahu svého působení (obvykle míněno v dosahu účinnosti svých receptorů). Viz Paul Watzlawick a jeho teorém, že Lidé nemohou nekomunikovat. I ticho je komunikace (má sdělovací hodnotu).

Říkáme-li individua, míníme tím jakékoli živé tvory (viz studie: Nadměrné sociální interakce při chovu nosorožců v zajetí.)

Z hlediska subjektů vstupujících do interakce se rozlišují tyto druhy:

1. interakce jedinec - jedinec (tzv. dyadická),

2. interakce jedinec - malá skupina

3. interakce malá skupina - malá skupina.

Z obsahového hlediska lze rozlišovat interakce pedagogické (učitel - žák), erotické (muž - žena jako partneři erotického vztahu), rodinné (rodiče - děti), manželské, pracovní a další.

Sociální interakce jsou prostředkem sociální regulace lidského chování a vzájemných výměn.

Homans: interakce slouží k vzájemné výměně materiálních a nemateriálních hodnot, k vzájemnému uspokojování potřeb. Těmito hodnotami mohou být informace, citové stimulace, sexuální zážitky atd.

Výměna hodnot nemusí být reciproká (na obou stranách stejná): za poskytnutou informaci může informátor získat materiální dar, ale třeba také jen projev úcty či obdivu, nebo může mít sám pocit významnosti jako rádce, znalec, a tak může uspokojovat svou potřebu kompetence apod.

Jakmile jsou lidé na sobě závislí a reagují na sebe, mohou se odměňovat a trestat, vzájemně se uspokojovat i frustrovat, mohou se řídit, kontrolovat, až k extrémnímu případu sociální manipulace.

V interakcích se projevuje všeobecně platný princip psychické rovnováhy, a sice jako bilance výdeje a zisku. Jedinec, který hodně vydává (nejen např. finančně, ale i psychicky - silně miluje, významně pomáhá atd.), usiluje o přiměřený zisk (o projevy vděčnosti, lásky, uznání atd.).

Sociální facilitace = sociální usnadnění

Pojem zavedl Norman TRIPLETT. V roce 1898 provedl první výzkumy sociálního vlivu. Experimentem s namotáváním udic prokázal, že, že jsou-li nějakému výkonu přítomni i jiní lidé, je tento výkon zvýšen. Existenci jevu potvrdil v roce 1920 Floyd ALLPORT (matematické úlohy).

Robert B. ZAJONC v roce 1980 upřesnil, že jednoduché úkoly jsou facilitovány k většímu výkonu, složité úlohy k menšímu výkonu (více chyb). Jedná se o důsledek obecného principu, že za přítomnosti druhých je zesílena (pre(dominující odpověď.

Termín social loafing = sociální lennost, sociální ulévání se, skupinová zahálka

V roce 1979 provedli LATANÉ, WILLIAMS a HARKINS experimenty dokazující, že za jistých okolností se projevuje opačný efekt - sociální lenivost. Studenti měli za úkol křičet. Domníval-li se student, že křičí spolu s jedním dalším, křičel jen na 82%. Jednotlivci se snaží méně, než když jsou o samotě.Jedná se o situace, když si jedinec myslí, že bude hodnocen jen výsledek celého kolektivu a že nelze rozpoznat individuální příspěvek jedince k tomuto výsledku.

Efekt byl označen za druh společenské choroby.

Jev nenastane, jestliže je úkol pro každého jednotlivého člena skupiny z podstaty zajímavý, výzvou k vyřešení, když je vysoká koheze skupiny atp.

Sociální inhibice - váhavost před ostatními

Vražda v NY: v roce 1964, útok trval půl hodiny, 38 lidí vyhlíželo

V roce 1964 byla v 03:00 brutálně zavražděna na rohu ulice v New Yorku Kitty Genovese. Osmatřicet sousedů vidělo tuto událost, ale žádný z nich nezavolal policii ani neposkytl pomoc (Rosenthal 1964). Toto bezcitné a nelidské jednání je v příkrém rozporu s množstvím důkazů, že v jiných situacích lidé pomáhají a pečují o druhé. Případ Kitty Genovese není nezbytně typický pro "lidskou přirozenost". Ale co se zde stalo?

LATANÉ a DARLEY – 72 studentů hovořících mezi sebou přes mikrofony a reproduktory v kabinkách po 2, 3 a 6. Najednou uprostřed hovoru jeden ze studentů dostal „záchvat” (samosebou ho jen věrohodně hrál).

Dvojice: druhý student opustil kabinku a šel pro pomoc během 52 vteřin — věděl, že je jediný, kdo o „záchvatu” ví a proto musí jednat. Trojice: když se domnívali, že o „záchvatu” ví ještě jeden člověk, šli pro pomoc pouze v 81% případů a čas se prodloužil na cca 90 vteřin. Šestice: naproti tomu ve větších skupinkách, když se domnívali, že záchvat slyší ještě další čtyři lidé, odešel někdo pro pomoc pouze v 66% případů, asi po 166 vteřinách. Studenti věřili, že někdo jiný pro pomoc dojde, proto sami neudělali nic. (Pozoruhodné je, že se ani nepokusili domluvit, kdo pro pomoc dojde — prostě mlčeli.).

Závěr: V těchto situacích hraje roli tzv. sociální inhibice neboli váhavost při přihlížení ve skupině (myšlenka „Je to vhodné?“), pocit že jiní situaci lépe rozumějí, vyřeší ji lépe a rozptýlení pozornosti nežli osobní dispozice k apatii (k postoji „Mně to je jedno“). Jednají pouze ti, kteří si uvědomují, že věci „on to někdo udělá” nakonec neudělá nikdo.

Další experimenty pak ukázaly, že např. lidé pomohou tím spíš, čím méně je pomoc obtěžuje, popř. čím méně jim zasahuje do soukromí (na ulici vám lidé spíše rozmění peníze nebo řeknou kolik je hodin, než aby řekli své jméno).

Sociální zahálka=Ringelmanův efekt

V roce 1964 provedl Stanley MILGRAM slavný experiment. Výzkum byl prezentován jako testování paměti a výzkum učení. Zúčastnilo se 40 dobrovolníků, mužů ve věku 20 – 50 let, kteří si vylosovali roli učitele a žáka. Učitel žáka neviděl, pouze slyšel. Učitel měl před sebou 30 spínačů od 15 do 450 Voltů. Spínač 435V je označen jako „těžká rána“ a nad 450V jsou jen 3 křížky. Žák (ve skutečnosti herec) na 75V zanaříkal, na 120V křičí, že jsou rány bolestivé, na 150V „Nechci pokračovat“, na 180V „Už to nevydržím!“ a na 270V zakvílí, pak už nereaguje. Učitel dostal instrukci při chybě udělit šok, při další o stupeň vyšší atd. Váhá-li, dostává instrukci „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“.

63% učitelů pokračovalo v udělování šoků až do konce (450V), přestože od 330V již žák vůbec nereagoval. Testy osobnosti při tom neprokázaly rozdíl mezi těmi, kteří experiment dokončili a těmi, kteří v určitém okamžiku odmítli spolupracovat.

Učitelé v průběhu projevovali známky extrémního vnitřního napětí (třes, pocení, koktání, kousání do rtů, i naříkání, zarývání si nehtů do masa).

Když povely uděloval náhradník, nikoli hlavní výzkumník v bílém plášti, test dokončilo (na 450V) pouze 20% učitelů.

Odhad před testováním (většina lidí předpokládá, že by přestala testovat kolem 150V), zatímco v situaci ovládané autoritou je realita zcela odlišná.

Klíčovou roli v testované situaci hrála poslušnost vůči autoritě. Člověk v určité situaci jakoby odevzdal svoji odpovědnost někomu, kdo je vnímán jako autorita (větší odborník, významnější člověk atp. viz sociální status).

Významnou roli též hraje osoba v roli autority a v roli oběti.

Konformita = tendence podřídit se tlaku ostatních (skutečnému i jen představovanému, vysouzenému), tendence souhlasit s většinovými názory, postoji a způsoby chování ve skupině. Tendence vyhnout se tomu, abychom byli považováni za „jiného“, „odpůrce“, „podivína“... Zdrojem může být strach z osamění (byť „jen“ názorového). Zdrojem může být i přání neudělat chybu (Když všichni říkají A, asi je to správně).

Asch provedl experiment prezentovaný jako výzkum zrakového vnímání. Zkoumaným osobám prezentoval různě dlouhé úsečky a ZO měly odpovídat např. která je nejdelší. Zadání byla triviální, správná odpověď byla snadno identifikovatelná. Před zkoumanou osobou však odpovídali spolupracovníci, kteří byli předem domluveni a odpovídali záměrně nesprávně.

Pouze 25% dobrovolníků nepodlehlo ani jednou nesprávným odpovědím uváděným zbytkem skupiny. 75% dobrovolníků alespoň občas uvedlo tu čáru, o které nebyli přesvědčeni, že je ta správná. Celkem 35% lze říci, že se přizpůsobili většině.

Kompetice a kooperace jsou jednou ze základních dimenzí sociální interakce.

Kooperace = spolupráce.

Kooperace vzniká na základě společných cílů. Předpokladem kooperativního chování je oboustranná důvěra, připravenost k oběti a rezignace na egoistický zisk B.M. DEUTSH - důvěra jako základní jev kooperace. Tedy důvěřuji ti, a proto se odvažuji kooperativní volby. Při spolupráci na společném díle není pro důvěru nutný hlubší citový závazek.. Při kooperativních činnostech jde o tzv. nenulovou činnost, tedy že všichni zúčastnění něco získávají.

Příkladem kooperativních vztahu jsou například milenecké vztahy, sourozenecké vztahy, pracovní týmy.

V praxi je kooperativní chování většinou výjimečné. Situace musí kooperaci umožňovat, obě strany spolu musí komunikovat, je důležité dobře vybrat partnera a mít celkově kooperativní postoj.

Motivace kooperace tkví v celoživotní závislosti jednotlivce na lidském společenství. Přináší vyšší efektivitu, vylepšuje sociální vztahy. Ze základních potřeb, které se podílí na vzniku motivace kooperace lze jmenovat - potřebu afiliace, participace, úspěchu a uznání, rovnosti a sounáležitosti.

Příčiny selhávání kooperativních vztahů je třeba hledat v absenci společných hodnotových škál, necitlivosti.

Kompetice neboli soupeření vzniká při usilování o vlastní zisky, v prostředí konkurence, soutěživosti. Povaha vztahu je nulová, tedy někdo získá, co jiný ztratí. Kompetice může obsahovat agresi (=rivalita) - snaha o něčí porážku, pokoření, nebo může být neagresivní - sportovní zápolení.

V kompetitivních vztazích se uplatňují různé strategie: přelstění, podvádění, poranění, čekání na chybu druhého. V taktice kompetice se uplatňuje - odvedení soupeřovy pozornosti, vyprovokování soupeře, vnucování vlastního pojetí, moment překvapení, neustálé ohrožování soupeře, tlak na fyzickou, sociální, psychologickou a morální stránku soupeře.

Timothy Leary popsal dvě základní dimenze interpersonálního chování, neboli základní dva úhly pohledu, z nichž lze člověka posuzovat z hlediska interpersonálních interakcí:

DOMINANCE (sklon vést, řídit, ovládat druhé)-(tendence podřídit se, být veden) SUBMISE

AFILIACE (přátelskost, kladný vztah k lidem)-(nepřátelský, záporný vztah k 2.) HOSTILITA

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007