Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

Motto: Ze všeho se dá dělat věda...

Zpracováno dle Výrost, Slaměník (1997). Sociální psychologie. Praha: ISV. S.263-285.

Existují jevy, které patří do sféry jakéhosi mezičlánku mezi jedincem a společností, jedná se o blízké osobní vztahy (přátelství, láska, rodičovská láska...). Tyto jevy, které nelze přiřadit jednoznačně jednotlivci, ani sociálnímu prostředí zahrnují např. sociální interakce, styl řešení interpersonálních konfliktů, neformální vliv sociálních norem, společně sdílené názory na události a svět a mnohé další...

Pojem osobní vztahy, personal relationships, zavedl Harold H. Kelley ve stejnojmenné práci z roku 1979. Pojem označuje souhrn individuálně významných vztahů jedince k nejbližším osobám. Osobní vztahy jsou ovlivňovány a ovlivňují jak osobní, tak sociální sféru (faktory), mají při tom svoji vlastní vnitřní dynamiku. Například manželství je determinované jak schopnostmi partnerů, tak tyto schopnosti ovlivňuje, nezaměstnanost jinak postihuje osamělého jednotlivce, jinak osobu se silným zázemím osobních vztahů.

Teorie sleduje obsahovou stránku osobních vztahů. Vztahy lze charakterizovat výměnami 6 zdrojů mezi zúčastněnými osobami (= sextanty)

1. láska – např. partner mi dává pocit, že jsem přitažlivý a naopak,

2. status – např. partner mě respektuje a naopak,

3. informace – např. partner se se mnou dělí o své vlastní zážitky a naopak,

4. peníze – např. partner mě finanč5. ně podporuje a naopak,

6. zboží – např. partner mi dává dary a naopak,

7. služby – např. partner pro mne něco vykonává a naopak.

Jedná se o cirkulární model, takže se dá říci, že jde o dimenze či protiklady: láska – peníze, status – zboží, informace – služby.

Teorie se zabývá pravidly a principy, kterými se řídí osobní vztahy.

Autor předpokládá existenci 4 univerzálních kognitivních modelů, které řídí sociální vztahy dvou osob:

vztahy řízené modelem obecných podílů – jsou založené na rovnosti a kolektivnosti, ignorují individuální odlišnosti (např. rodinné vztahy), zde zřejmě hrají roli především láska a status,

vztahy řízené modelem rovných soupeřů – jsou založené na striktní reciprocitě a rovnocenné výměně (např. vztahy mezi spolupracovníky),

vztahy řízené modelem pořadí autority – jsou asymetrické, založené na hierarchii (např. vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem),

vztahy řízené modelem tržní ceny – jsou založené na rozumové kalkulaci o osobní ceně a zisku (např. obchodní vztahy).

chápe interakci mezi partnery jako nejpodstatnější znak všech forem blízkých vztahů,

interakce přináší jedinci klady i zápory, tj.:

o zisky (odměna, užitek, prospěch, který pro jedince ze vztahu plyne), zisk = míra uspokojení potřeb, pozitivního emocionálního prožívání a prospěchu, kterého jedinec ve vztahu dosahuje a

o ceny (náklady, negativa, oběti, které jedinec za udržení blízkého vztahu k jiné osobě platí), cena = míra vynaloženého úsilí, negativních emocí, intrapsychických konfliktů a ztrát, které jedinec do vztahu vkládá (investuje) v zájmu jeho udržení,

jedinci vstupují do vztahů a udržují je kvůli prospěchu, resp. zisku, který jim vztah přináší (viz teorie sociální výměny – social exchange theory),

v osobních vztazích se uplatňují kromě uvedeného také širší souvislosti: pocit zodpovědnosti za realizaci zájmů a cílů partnera, dlouhodobější perspektivy vztahu a vlivy sociálních norem; teorie tak předpokládá jistou transformaci individualistické motivace jedince na motivaci závislou na obsahu a cílech interakce...

Teorie vzájemné závislosti rozlišuje:

stupeň závislosti – rozsah v jakém je individuální prospěch (zisk) závislý na partnerovi a společných aktivitách,

vzájemnost závislosti – míra souladu závislosti na partnerovi, která může ale nemusí být u obou partnerů stejná,

totožnost požadovaných výsledků – míra souladu v preferovaní stejných společně dosažených výsledků,

báze závislosti – stupeň vzájemné kontroly partnerů a jejich jednání.

Úroveň závislosti – vyjadřuje do jaké míry je dosahování pozitivních výsledků a uspokojování potřeb závislé na partnerovi

Úroveň spokojenosti – vyjadřuje do jaké míry pozitivně hodnotí partneři vztah, tj. do jaké míry věří, že vztah k dané osobě uspokojuje jejich potřeby.

Některé blízké vztahy jsou šťastnější a některé přetrvávají déle, než jiné. Mezi oběma faktory (délkou a mírou spokojenosti) však neexistuje přímá úměra. Lidé, kteří se spolu cítili šťastní se rozcházejí, konfliktní vztah naopak může trvat velice dlouho. Vysvětlení nabízí např. teorie závazku = investiční model (Rusbult a Buunk, 1993).

Závazek (commitment) – dlouhodobá orientace, respektující zájem o partnera, jako i zájem zachování pozitivního vztahu k němu.

Lidé s intenzivním prožíváním závazku mají silnou potřebu udržení blízkého vztahu k partnerovi. Je-li tedy závislost na partnerovi subjektivně prožívaná jako závazek, vztah má naději na delší trvání.

Zdroje vzniku silného pocitu závazku pro vztah:

úroveň uspokojení vlastních potřeb – dokud se tu cítím dobře, vztahu se nevzdám neboli pokud blízký vztah saturuje naše potřeby lépe než absence vztahu, je to účinný důvod k jeho zachování; tato podmínka sama o sobě ještě nevysvětluje prožitek závazku,

přesvědčení, že ostatní alternativy daného vztahu jsou horší – dokud se neobjeví lepší alternativa, vztah neukončím a také naopak (hlavní příčinou ukončení blízkého vztahu je objevení se atraktivnějšího partnera); dostupnost rovnocenného partnera má stejný efekt jako skutečné objevení se atraktivnějšího partnera (např. v komunitě s početní převahou žen klesá u mužů míra závazku pro monogamní vztah), vliv má také kultura, sociální a ekonomické podmínky aj. (např. dle sociologických studií rozvodovost stoupá s vyrovnáváním socioekonomických a právních podmínek mužů a žen); jinými slovy, pokud se vnější bariéry problémového blízkého vztahu sníží, klesá i míra prožívaného závazku,

míra investicí – přímé investice: čas, emocionální vklad do vztahu a případné oběti (přijmu méně atraktivní zaměstnání, abych byl partnerovi na blízku) a nepřímé investice: věci, které nevstupují přímo do vztahu, ale vztah ovlivňují (společní přátelé, vzpomínky na zážitky jednoho z partnerů, třeba z dětství apod.).

Mezi nepřímé investice lze zařadit také:

osobní identita – po určité době může osobní identita přerůst hranici jednotlivce, obraz o sobě se stává součástí celku (já jsem AdamaEva), ukončení vztahu by znamenalo ztrátu části vlastního Já,

kognitivní vzájemná závislost: po určitém čase partneři jako by vnímali a mysleli stejně, mají i společnou paměť (např. on si pamatuje knihy, které četli a slouží jako případná záložní paměť jí, ona si pamatuje data narozenin a jsou v jejím paměťovém rezortu),

sociální a morální normy: norma jako imperativ (partner sdílí imperativ typu „Co Bůh spojil, člověk nerozpojuj“), vnější normativní vlivy (v rodinné, komunitní, kulturní normy, které předepisují, co je žádoucí).

Uvedené zdroje (subjektivní sumarizace individuální závislosti na partnerovi, pozitivní potřeba jedince pokračovat ve vztahu, negativní působení bariér bránících jednotlivci daný vztah ukončit a opustit partnera (vnímání alternativ) a vynaloženou energii a prostředky a perspektivu jejich ztráty) pracují buď ve vzájemné harmonii nebo jako protikladné síly.

Podobnou teorii formulovalo mnoho jiných autorů. Stručná a výstižná se jeví teorie M. P. Johnsona (1991), že motivace pro zachování existujícího vztahu je produktem 3 proměnných:

osobní závazek – touha pokračovat v daném vztahu,

morální závazek – přesvědčení, že vztah by měl pokračovat,

strukturální závazek – přesvědčení, že skutečná (uskutečnitelná) alternativa daného vztahu neexistuje.

Konkrétní podoba osobních vztahů je podmíněna mnoha faktory, obecně působících v linii dyáda – rodina – kultura. Rodinné a kulturní prostředí se spolupodílí na vytváření určitých standardů a norem regulujících konkrétní partnerské vztahy.

Dyáda rovněž memůže existovat nezávisle na místě, na kterém se její vztah realizuje – enviromentální aspekty . Sem patří i vývoj v čase.

Příklad kulturních vlivů na právo rodiny zasahovat do výběru partnera: existují 4 typy

výběr partnera je výhradním právem rodiny bez možnosti páru ovlivnit jakkoli výsledek volby,

rodina (rodiče) uskuteční výběr, ale jeden nebo oba členové páru mají právo rozhodnutí vetovat,

členové dyády si vybírají partnera sami, rodina (rodiče) mají právo rozhodnutí vetovat,

partneři jsou prakticky ve svém rozhodnutí zcela autonomní.

Enviromentální vlivy: Čím víc je volba partnera autonomnější záležitostí jedince, tím více se iniciální fáze dvoření odehrává na veřejných prostranstvích a místech, kde působení rodiny je prakticky vyloučené. Podobně maritální vztahy jsou ovlivněny sociálním a fyzikálním prostředím, viz např. vytváření domova (placemaking), zda izolovaně od rodiny či v rodině některého z partnerů, kdo se na zařizování jak podílí atp.

Synonymem blízkosti je intimita.

Intimita znamená překročení hranice, za kterou se nacházejí výsostné, tj. privátní zóny jedince. Intimita znamená sebeodhalování (self-disclosure) druhé osobě.

Fenomenologickou analýzou událostí, v nichž respondenti zažili „intimní zkušenost“ dospěly autorky k 7 tématům, která tvoří osu intimity:

neverbální komunikace – dotyk rukou, pohled očí... intimita je dobře vyjádřitelná senzorickými modalitami bez verbálního výrazu,

zpřítomnění – blízký člověk jako by byl přítomen ve věcech, ve vzduchu..., fyzická i spirituální modalita prožívané přítomnosti druhého,

čas – svébytná součást intimního děje (čas jako by získal jiný rozměr, vteřina trvá nekonečně dlouho, den s ním uplynul ani nevím jak...), přetrvávání (emocionální dojem zanechá dlouho hlubokou stopu),

hranice – překračování přirozených hranic, které jsou mezi lidmi, jak ve fyzickém, tak v psychologickém smyslu (překročil jsem hranice sebe sama, někdo překročil moje hranice, já jsem vešel za hranice toho druhého..),

tělo – uvědomování si vlastního těla, tělesné dotyky,

osud a překvapení – přišlo to nečekaně a zdálo se mi, že tomu tak osud chtěl; jakoby skutečnost, že to, co se děje, obsahovala kauzální paradox (překvapení) tak temporální paradox (osud), čímž se příčí v očích aktérů zásadám logiky,

transformace – přerod, popis určité změny, která navozuje kvalitativně odlišný rozměr vztahu; od určitého okamžiku partneři již nevystupují jako dvě separátní, nezávislé bytosti...

 

Zpracováno dle Výrost, Slaměník (1997) Sociální psychologie. S. 289-293

K sociální podstatě člověka patří jeho potřeba sociálního kontaktu, která nachází uspokojení v sociálních interakcích. Afiliace vyjadřuje potřebu člověka navozovat kladné a těsné vztahy s jinými lidmi, které mohou mít podobu spolupráce, přátelství či lásky.

Proč lidé navazují vztahy s druhými lidmi? Interakce s druhými lidmi je důležitá z několika důvodů:

Poskytuje ověření našeho chápání sociální reality (ve vztahu k respektovanému člověku si můžeme ověřit, co je dobré, vhodné atd.), na čem se shodneme s (významnými) druhými, tomu věříme. Tendence k afiliaci vzrůstá v nejistotě a zejména v situacích ohrožení. Pouhá přítomnost druhého člověka snižuje úzkost a napomáhá nalezení vhodných způsobů reakce na ohrožující situace.

Přítomnost blízké osoby umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích a naopak poskytuje úlevu při zármutku, bolesti a zklamání neboli sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílený žal, poloviční žal.

Interakce poskytuje podněty pro srovnávání, osvojování nových poznatků a zpětnou vazbu pro akty našeho vlastního chování.

V interakci se očekává odměna za úspěšné vynaložené úsilí. Ocenění od jiných zvyšuje sebehodnocení.

Spolupráce a společné dosahování výkonu přináší uspokojení.

Sdílení názorů, postojů a možnost jejich prodiskutování, sdílení důvěrných (jiným nepřístupných) informací přináší uspokojení.

Těsné vztahy přináší pocit bezpečí, vědomí, že se má na koho obrátit ve složitých životních situacích.

Různí lidé přikládají jednotlivým příčinám navazování vztahů různou důležitost.

Různí lidé se liší obecně intenzitou touhy po navazování vztahů (viz extraverti a introverti v Eysenckově pojetí) a také dovednostmi, které se při utváření vztahů projevují.

Člověk se neustále srovnává s druhými lidmi. Činí tak zejména v situacích, kdy nemá objektivní měřítko správného chování, pak se druzí lidé stávají subjektivním měřítkem, vůči němuž člověk sám sebe hodnotí a oceňuje. Porovnává, zda myslí a cítí stejně jako ostatní, zde je v něčem lepší nebo horší. Taková hodnocení mohou být užitečná především pokud se jedinec srovnává s lidmi v přibližně stejném postavení.

V situacích nejistoty a obavy dávají lidé přednost přítomnosti druhých lidí, byť zcela cizích, před samotou (Schachter, 1959). Proč tomu tak je?

Očekáváme, že druzí mohou mít více informací, o tom, co může následovat a jak se s tím vypořádat. Přítomnost druhých také rozptyluje obavy a může odvést pozornost od nepříjemné situace. Teorie sociálního srovnávání pak předpokládá, že druzí mohou poskytnout příležitost ke srovnání vlastního prožívání obavy s reakcemi jiných na tuto situaci.

Obecně platí, že lidé, kteří prožívají úzkost nebo strádají, vyhledávají ty, kteří jsou na tom ještě hůře. Tento typ srovnávání „směrem dolů“ přináší uklidnění, uspokojení, povzbuzení, že v porovnání s jiným jsem na tom vlastně dobře...

Přestože je člověk tvor sociální, občas volí samotu. Stává se to tehdy, když potřebuje přemýšlet o svém životě, vyrovnat se s prožitými událostmi, hledat řešení složité životní situace, čerpat sílu pro práci. V těchto případech samota prospívá.

Únik do samoty je motivován odlišně. Buď má člověk obavy ze sociálního prostředí, domnívá se, že nebyl (by nebyl) přijat nebo se společnosti druhých vyhýbá, aby se vyhnul odhalení nepříjemných rysů svého chování či osobnosti.

Vedle samoty (chci být sám) může člověk prožívat osamění. Může mít dvě podoby.

Sociální izolace je situace, kdy jedinec opustil důvěrně známé prostředí a ocitá se v novém, prostředí, kde ještě nenavázal nové sociální vztahy (jde studovat, našel práci, následoval životního partnera, šel do soutěže Vyvolení či Big Brother)

Emocionální izolace je stav, kdy člověk, byť obklopen mnoha známými, postrádá důvěrný vztah k člověku, který by mu přinášel uspokojení.

Průkopníkem v řešení této otázky je Dale Carnegie a jeho kniha z roku 1936. Z empirie odvodil pravidla jako zajímejte se o druhé, usmívejte se apod. Vědci danou otázku stále řeší...

Dobře známou a v podstatě základní podmínkou navázání kontaktu je fyzická blízkost. Takto vzniká naprostá většina důvěrných přátelství a uzavřených sňatků. Škola, pracoviště, okolí bydliště, tady se lidé seznamují. Známosti přes seznamku či internet jsou z tohoto pohledu skutečnou výjimkou).

Efekt vzdálenosti: Festinger a kol. (1950) zjistili na koleji pro manželské páry, že se vzrůstající vzdáleností klesá počet a intenzita přátelských vztahů. Ebbesen a kol. (1976) ověřili totéž mimo kolej a dospěli k závěru, že čím blíže k sobě dva lidé žijí, tím pravděpodobněji se stanou dobrými přáteli, než-li jen přáteli.

Festinger a kol. zavedli proto pojem funkční vzdálenost: prostorové rozmístění, které vyjadřuje pravděpodobnost vzájemného setkávání. Tím je myšlena nejen blízkost obytných místností, ale také situování u schodiště, u křížení chodeb, výše (spíš níže) poschodí, též ev. společná kuchyň, toalety, sprchy, společenská místnost, bar... S rostoucí pravděpodobností kontaktů roste skutečný počet navázaných vztahů (a též výše popularity v místě).

Efekt frekvence: Tentýž efekt lze popsat u frekvence. Čím častěji dojde k setkání (byť náhodným, jako na zastávkách MHD, při nakupování, v rozsáhlejším komplexu budov, při parkování apod.), tím pravděpodobněji dojde k navázání vztahu. Nejprve vzniká pocit známé tváře, pak se lidé začnou zdravit, později občas něco prohodí... Lewitt (1980) zjistil stejný efekt u malých dětí: po opakovaném setkání se zcela neznámým člověkem na něj začaly reagovat pozitivněji.

Efekt frekvence lze vysvětlit obecným efektem pouhého vystavení (mere exposure). Zajonc (1968) prokázal, že pouhá opakovaná expozice podnětu (znaky čínského písma, turecká slova, fotografie tváří) vede k postupnému utváření postoje známosti doprovázený pozitivní emocionální reakcí. Podněty, které byly častěji prezentovány byly pozitivněji přijímány Viz působení reklamy nebo též různé ankety popularity, ale též předvolební kampaň a volby atp.

Pozor ale na efekt přesycení: čeho je moc, toho je příliš. Několikanásobná expozice může vést k neutrální až odmítavé reakci. Např. píseň, která nás původně zaujala a oblíbili jsme si ji se po čase stává ohranou.

Vliv prvotní reakce. Rizikem je také vliv prvního dojmu. Byla-li první reakce negativní, opakováním se (po určitou dobu) zesiluje. Opakovené setkávání s člověkem, na nějž byla prvotní reakce negativní, vede k odmítání, posléze mnohdy ke konfliktům až agresi (viz špatné sousedské vztahy např. prezentované v pořadech typu Na vlastní oči atp.).

V situacích nejistoty, úzkosti a strachu se obracíme na druhé lidi, nejraději na ty, kteří podobnou zkušenost prožili (čekám-li na operaci, vyhledávám lidi, kteří podobnou operaci mají za sebou). Nejsou-li v okolí lidé s podobnou zkušeností, obracíme se na kohokoli, abychom se mohli podělit o své pocity, ventilovat obavy, nalézat pochopení. Např. žák, kterého učitel pokořil, se bude obracet na lidi ve svém okolí, u nichž bude hledat pochopení.

Fyzická blízkost má roli nejen při navazování vztahů, ale i ve vztazích již navázaných. Fyzická blízkost umožňuje častější kontakt a tím i větší emocionální uspokojení. Častější kontakt umožňuje hlubší poznání (důležité zejména v počátcích vztahu). Vědomí blízkosti zvyšuje pocit jistoty a bezpečí. V případě potřeby je takový člověk dosažitelný.

O navázání sociálního vztahu rozhoduje vedle blízkosti také sympatie. Obecně platí, že člověk má větší tendenci kontaktovat se s tím, kdo na něj působí sympaticky a nevstupovat do kontaktu s tím, kdo na něj působí nesympaticky či dokonce odpudivě. Sympatie je jednou ze složek atraktivity (pozitivní směr vztahu k druhé osobě).

Zpracováno dle Výrost, Slaměník (1997) Sociální psychologie. S. 294-302

Na vzniku, trvání a kvalitě vztahu se přímo podílí atraktivita; ze všeho nejvíce však na navázání vztahu.

Atraktivita neboli přitažlivost je definována jako ocenění osoby mající směr (valenci, pozitivní či negativní) a intenzitu (hloubka emocionální vazby).

Atraktivita je

fyzická – vzhled a zevnějšek, tedy např. rysy obličeje, barva vlasů, výška, váha, oblečení, líčení, etnický původ, též snad komunikační styl (mimika, kinezika, pozice...)

osobní – zahrnuje osobnostní rysy, názory, hodnoty, přesvědčení, postoje, zájmy, potřeby, socioekonomický status

 

Fyzická atraktivita ovlivňuje podstatnou měrou navazování vztahu. Je to první, čeho si všímáme a na základě čeho utváříme první dojem. Při posuzování atraktivity se uplatňují různé názory, stereotypy, předsudky. Rozličný je ideál krásy (individuální, sociokulturní, roli hrají módní trendy).

Fyzická atraktivita zřejmě zvyšuje pravděpodobnost navázání vztahu. Např. jsou-li seznamovací inzeráty doplněny fotografií, osoby s atraktivnějším vzhledem jsou častěji kontaktováni a zváni na schůzku (Reiss, 1982). Také ale platí, že muži se spíše bojí oslovit vysoce atraktivní ženu, aby nebyli odmítnuti.

Při volbě partnera z hlediska atraktivity platí pravidlo levelingu (matching phenomenon) neboli za partnera volíme osobu přibližně stejné fyzické atraktivity jako my sami (Musrtein, 1986). V párech, kde toto pravidlo není dodrženo, fyzicky méně atraktivní partner obvykle kompenzuje tento „hendikep“ např. penězi (viz inzeráty typu „atraktivní mladá žena hledá dobře situovaného muže“).

Mezipohlavně se zdá, že muži kladou poněkud větší důraz na fyzickou atraktivitu svého protějšku nežli ženy. Zřejmě platí, jak říká Bertrand Russel, že žena chce milovat muže pro jeho chcarakter, zatímco muž chce milovat ženu pro její vzezření. Ženy mají větší starost o svůj vzhled. Nejen, že se líčí, provádějí všeliké kadeřnické úkony, cvičí apod., ale též jsou častěji zákaznicemi plastické chirurgie. Kalick (1988) zjistil, že fotografie žen po kosmetickém zákroku byly skutečně posuzovány jako fyzicky přitažlivější, příjemnější, laskavější atd. nežli fotografie těchto žen před plastickou operací.

Proč vede fyzická atraktivita k tendenci navazovat známost:

možnost pozorovat fyzickou krásu přináší určitý druh estetického uspokojení (uspokojujeme vyšší city)

je-li člověk spatřen spolu s atraktivním protějškem, dostává se mu obvykle sociální odměna v podobě uznání a obdivu; toto vychází z obecnějšího jevu: vyskytuje-li se člověk ve společnosti osoby známé, významné či úspěšné, předpokládá se analogicky, že tento jedinec musí být také něčím zajímavý (pro některé osoby je sociální ocenění atraktivního protějšku důležitější než jeho samotná fyzická krása - kdyby se oceňovala např. zrůdnost, bažil by takový člověk po zrůdách)

tradované přesvědčení, že co je hezké je také dobré, ačkoli k tomu není objektivní důvod, jsou hezcí lidé považováni za inteligentní, úspěšné, sociabilní, příjemné, šťastné, zajímavé, nezávislé (Eagly, 1991) a také sexuálně přitažlivé (což je velmi frekventovaná pohnutka k navázání kontaktu)

Má skutečně fyzická atraktivita souvislost s osobností?

Fyzicky atraktivní lidé mají více sebedůvěry, vyšší sociabilitu a jsou úspěšní v sociálních interakcích (Abbott, 1981), mívají vyšší sebeocenění. Souvisí to zřejmě se skutečností, že fyzicky atraktivním lidem se dostává více sociálního ocenění. Na druhé straně tito lidé sociálnímu ocenění nepřikládají takovou váhu, často zpochybňují a podceňují sociální uznání, protože jsou přesvědčeni, že je motivováno více tím, jak vypadají, nežli tím, co dělají, říkají (chápou je spíše jako povrchní obdiv). Fyzicky atraktivní lidé spíš přijmou ocenění od vzdáleného hodnotitele rpoduktů jejich činnosti nežli od pozorovatele, tedy hodnotitele, který je při práci pozoroval (Major, 1984). Méně atraktivní lidé vnímají ocenění obecně jako upřímnější a zaslouženější, věrohodné a nezávisle na tom, zda je hodnotitel pozoroval či nikoli.

Fyzická atraktivita s sebou nese a) zmíněnou nejistotu, zda druzí reagují na jejich fyzickou krásu či na osobnostní kvality, b) zvýšený počet (často nevyžádaných, neprovokovaných) sexuálních nabídek, c) okolí je často považuje za domýšlivé a sexuálně nevěrné, jejich partneři na ně často nepřiměřeně až chorobně žárlí.

Fyzická atraktivita v dětství

Již v 5 letech se děti liší sociálním chování podle atraktivity: hezké děti jsou častěji vyhledávány a druzí na ně častěji reagují pozitivně. Dostávají tak více sociálního posílení, což zvyšuje jejich sebedůvěru (Langlois, 1979).

Interpersonální atraktivita neboli vzájemná přitažlivost je základem přeměny vztahu pouhé známosti v těsný a důvěrný vztah přátelský.

Tradičně se největší význam připisuje podobnosti (Vrána k vráně sedá).

Newcomb (1961) zkoumal vznik přátelských vztahů původně se neznajících studentů na koleji a potvrdil, že názorová podobnost vede s větší pravděpodobností ke vzniku přátelství. Postojová blízkost tvoří základ pro vznik těsnějšího přátelského vztahu. Postoje přitom zůstávají konzistentní. Dále Newcomb zjistil, že čím větší rozsah postojů je přijímán souhlasně, tím stabilnější je interpersonální vztah. Pro utváření a trvání těsného vztahu je důležitá významnost, kterou lidé určitému názoru nebo hodnotě přikládají, máme rádi ty, kteří sdílejí náš hodnotový žebříček, naše ideály. Přitom máme tendenci předpokládat postojovou blízkost u lidí, kteří jsou pro nás fyzicky atraktivní (Marks, 1982), což je často zcela liché očekávání. Na druhé straně lidé jsou více ochotni měnit vlastní postoje, uvádět je do souladu s významnou blízkou osobou (kterou obdivujeme, máme rádi, na které nám záleží, či kterou milujeme).

Názorová rozdílnost přitom nemusí být zdrojem odmítnutí. Rozdílnost má své přednosti: např. umožňuje hlubší pochopení jiných názorů a jejich myšlenkových zdrojů, nový pohled na vlastní názory (např. negativní stránky zastávaných postojů).

Mnohé charakteristiky ovlivňují interpersonální atraktivitu nezávisle na postojové podobnosti. Nejvíce pak osobnostní charakteristiky.

Častěji oblíbení jsou lidé, kteří jsou laskaví, taktní, důvěryhodní, čestní, šlechetní, ochotní pomoci, častěji jsou považováni za přátele lidé se smyslem pro humor, lidé schopní pobavit druhé, lidé energičtí, šťastní, upřímní, inteligentní (Buss, 1986). Naopak pro těsné vztahy nejsou vyhledáváni lidé egocentričtí a stále naříkající.

Podle názorové podobnosti by se dalo analogicky očekávat, že blíže k sobě budou mít lidé podobných vlastností. Nelze to tak jednoduše říci. Ve šťastných manželstvích převládají spíše podobné vlastnosti (Byrne, 1984), avšak i lidé s protikladnými vlastnostmi (dominance-submise, extraverze-introverze aj.) mohou vytvořit harmonický vztah. Záleží tedy o jaké vlastnosti a v jaké míře jde.

Důležité pro soužití jsou i další charakteristiky. Významným prvkem shody je vrchol denní aktivity neboli shoda v tom, jsou-li partneři spíše ranní ptáčata nebo spíše noční sovy (Watts, 1982). Ev. délka spánku (dvě noční sovy, ale jedné stačí 6 hodin spánku a druhá potřebuje 10). Z dalších činitelů: věk, etnický původ, náboženské vyznání, sexuální orientace, vzdělání, socioekonomická úroveň, ale též sociopatologické jevy (konzumace drog, delikventní sklony, promiskuita).

Přitažlivost je často vázána na situaci – např. ve škole může být atraktivní spolužák, který dobře umí nějaký předmět, žádoucím se může stát vztah s člověkem, který může ovlivnit přijetí jedince do nějaké společenské skupiny atd. I zde platí pravidlo levelingu (matching phenomenon).

Teorie rovnováhy Fritze Heidera (1958, koncipována dle Lewinovy teorie pole), operuje s triádou (subjekt postoje, významná osoba a objekt postoje), mezi nimiž existují vztahy (dle valence pozitivní nebo negativní). Obecně platí, že panuje-li v triádě rovnovážný stav (dobrá struktura), je vztah prožíván příjemně a naopak. Rovnovážný stav nastává tehdy, je-li hodnota všech vztahů v triádě totožná (všechny tři kladné nebo záporné) či je-li splněno pravidlo dvou mínus. Tedy například mají-li se dva lidé rádi a shodují se v názoru na třetí objekt (tři plus), nebo když se dva lidé nemají rádi a současně se rozcházejí v názorech na třetí objekt (pravidlo dvou minus). Na případný nesoulad lze reagovat mnoha způsoby. Nejčastěji je aplikována změna postoje vůči objektu, je-li vztah s druhou osobou pozitivní. Proč? Protože obecně platí, že:

čím je jeden druhému přitažlivější, tím větší je tendence uvést postoje do souladu s druhou osobou

a také čím je shoda v postoji k třetímu objektu vyšší, tím více je posilován vztah dvou lidí.

Model emocionálního posílení Davida Byrneho (1974) založený na teorii odměny. Říká, že základem posílení atraktivity jsou emocionálně pozitivní reakce. Pozitivní reakce (pochvala, vyslovené uznání, souhlas, byť jen pokývnutím hlavou) jsou chápána jako ocenění (tedy odměna za naše chování), které zvyšuje atraktivitu toho druhého. Neboli, jestliže s námi někdo nesouhlasí, odmítá nás nebo nás ohrožuje, máme tendenci se mu spíše vyhýbat, zatímco jestliže nás někdo oceňuje, máme tendenci vnímat ho jako atraktivního a navázat s ním těsnější vztah. Člověk má tendenci vyhledávat lidi, kteří potvrzují jeho názory.

Teorie odměny byla později rozpracována do dvou principů:

princip minimaxu (individuálního zisku) – podle něho se minimalizují náklady vkládané do vztahu a maximalizují odměny; převládá-li ze vztahu zisk, budeme se snažit ve vztahu pokračovat, zvláště tehdy, když jiné (i potencionální) vztahy nepřinášejí takový prospěch,

princip rovnosti (poměru zisků) – základem je poměr vkladů a zisků obou partnerů; rovnocenný vztah se vyznačuje tím, že u obou partnerů jsou zisky rovnoměrné vkladům; má-li jeden z partnerů pocit, že dostává ze vztahu méně, než do něj vkládá, bude nespokojený a zklamaný, platí však také, že jestliže jedinec vnímá, že dostává více, než si zaslouží. Nejedná se přitom vyloženě o opětování (např. pozvání na večeři za pozvání na večeři), jde o vzájemnou vyváženost hmotných i psychologický vkladů-investic a odměn-zisků.

Přijímání odměn – lidé se mezi sebou liší v tom, co považují za odměny ve vztazích (fyzická i osobní atraktivita, darování peněz, pomoc v nouzi, starostlivost a péče, ochota naslouchat, pochopení...). Lidé se při tom liší v tom, co považují za odměnu (bohatý člověk pohrdne stokorunou, populární žena přejde kompliment). Ocenění je ovlivněno situačně – ocenění je požadováno zejména v situacích, kdy se člověku nedaří a potřebuje povzbuzení. Síla odměny závisí také na důležitosti, kterou jí přikládáme (dlouhodobé a stabilní vztahy se vyznačují právě tím, že vzájemně vědí co a kdy potěší). I nepatřičná odměna (nepřesná, nadsazená, jako např. lichotka) bývá přijata jako odměna, zejména tehdy, když se člověk se chce vyhnout zklamání z neobdržené odměny.

Poskytování odměn – do značné míry závisí na sociálních dovednostech. Lidé se liší též v množství a variabilitě poskytovaných odměn. Ta správná odměna závisí na schopnosti vystihnout okolnosti, posoudit situaci, ve které se druhý nachází a vystihnout také jeho očekávání případné odměny či povzbuzení (stojí o to vůbec a o po čem přesně prahne).

Projevy uznání a souhlasu jsou důležité pro zachování stability ega. Potřebujeme, aby naše sebepojetí bylo druhými respektováno, aby se chovali v souhlase s tímto pojetím

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007