Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

Zpracováno převážně dle Výrost, Slaměník (1997). Sociální psychologie. Praha: ISV. S. 365-371

Ne každý soubor osob je skupinou.

Agregát (neboli seskupení) je soubor lidí nacházející se v určitém čase v určitém prostoru, který nemá (všechny požadované) znaky a vlastnosti skupiny. Například lidé stojící na zastávce, jedoucí v jednom voze hromadné dopravy, fanoušci na sportovním utkání, lidé nakupující v obchodě, lidé v čekárně apod. Tato seskupení nejsou skupinou do té doby, dokud se mezi přítomnými rozvine interakce a netrvá natolik dlouho, aby vznikly další skupinové fenomény. Například cestující ve výtahu jsou seskupením do té doby, než se výtah porouchá a oni společně začnou řešit svoji situaci.

Člověk má přirozenou tendenci uspořádávat si sociální prostředí tak, že si jedinec seskupuje lidi do určitých, pro něho smysluplných kategorií. Jedná se o kognitivní proces kategorizace. Výsledkem kategorizace jsou tzv. sociální kategorie. Sociální kategorie jsou soubory lidí, kteří mají nějaké společné znaky – např. mající stejný věk, pohlaví, rodinný stav, vlastnictví osobního vozu (počítače, mobilního telefonu), stejné osobní vlastnosti (extracerti), schopnosti (umělci)... Každý soubor lidí nacházejících se na určitém místě (tedy seskupení, agregát) i každý soubor lidí vytvářející určitý útvar (tedy sociální skupinu) lze chápat jako sociální kategorii, tedy soubor lidí, kteří mají společný znak. Opačně to však neplatí (ne každá sociální kategorie musí být seskupením nebo skupinou).

Čím lze definovat sociální skupinu? Shaw (1976) vymezuje skupinu jako soubor lidí vyznačující se jistými kritérii:

percepce – skupina jako určitý počet lidí, kteří sami sebe vnímají jako členy skupiny

motivace – skupina jako prostor pro uspokojování potřeb

cíle – skupina jako seskupení osob, které mají společný cíl

organizace – skupina jako seskupení osob, které se vyznačuje určitou strukturovaností vztahů, propojeností sociálních rolí

normy – určité seskupení osob, které se řídí stejnými pravidly a normami

vzájemná závislost – skupina jako seskupení vzájemně závislých osob

interakce – skupina jako soubor osob, mezi nimiž probíhá vzájemná interakce (tj. každý s každým)

Přičemž vzájemná interakce je prvním a nejdůležitějším kritériem a dále pak vzájemná závislost a percepce.

a) malé – malá skupina se počítá od tří členů, někteří považují za skupinu již dyádu (pár, dvojici); za mez malé skupiny se považuje počet 20 – 30 členů
(např. rodina, třída, atd.), základním kritériem je komunikace tváří tvář, jednotliví členové se vzájemně znají, znakem je vzájemná propojenost rolí (silný sociální/socializující činitel); např. rodina, školní třída, zájmové útvary, parta (na pivo), pracovní skupina,

b) velké – velká skupina vzniká tehdy, když se v malé skupině začnou tvořit podskupiny a když má tolik členů, že se již všichni nemohou navzájem znát a stýkat se osobně, takže neprobíhá komunikace tváří v tvář (ale dopisy, emaily, sms), citové vazby nejsou mezi všemi (mezi jednotlivci ano), velké skupiny mají malý podíl na socializaci, ovlivňují jen část projevu, např. žáci školy, zaměstnanci, obyvatelé vesnice, národy, polit. strany, věřící, sekty atd.

a) přechodné – jsou to skupiny utvořené dočasně (např. návštěvníci divadla)

b) stálé – opak přechodné skupiny (např. národ)

a) formální – vzniká shora; má neosobní charakter, platí zde přesně stanovená pravidla, předpisy a normy, obvykle určené předem a dodané zvnějšku; chci-li se stát členem, musím předem dané normy akceptovat, za nedodržené jsou předem stanovené tresty; převládá funkční, neosobní vztah mezi členy (např. pracovní skupina, vojenský útvar, nově vznikající pracoviště, kurz účetnictví atd.), posléze mohou vzniknout i neformální vazby (parta kluků na vojně); často jde o skupinu určenou ke splnění nějakého úkolu, která se po splnění rozpadá,

b) neformální – vzniká zevnitř; pravidla a normy si stanovuje skupina sama, jsou vyjádřením přirozených potřeb jejích členů; skupina je závislá na povaze a aktivitě svých členů, skupina je tvořena z jejich iniciativy, její členové se znají, mají k sobě blízký vztah a stejné zájmy a potřeby, skupina vzniká spontánně, její normy a pravidla vznikají jak před statuováním skupiny (ideje zakladatele) a/nebo za chodu skupiny, nově příchozí může vnést změnu pravidel, např. skupina přátel, amatérské zájmové kroužky...

a) členské – vlastní, jichž je člověk uznávaným členem (rodina, škola, kroužky, pionýr či skaut, parta...)

b) nečlenské, cizí

referenční skupina – skupina, k níž jedinec vztahuje své v očekávání, jejímž členem by chtěl být; jedinec se často hluboce identifikuje se skupinovými cíli a normami; často cítí potřebu dokazovat, že je členství hoden; součástí přijetí mohou být různé přijímací obřady, zkoušky a rituály – jejich cílem je prověřit nového člena a zároveň urychlit jeho adaptaci ve skupině; referenční skupiny mohou být otevřené a uzavřené; do otevřené skupiny se mohou lidé dostat a opustit ji kdy chtějí; opuštění uzavřené skupiny může být trestáno (např. různé sekty, gangy)

negativní referenční skupina - normy a cíle dané skupiny absolutně odmítám, vymezuji se vůči skupině negativně

cizí nereferenční skupiny – skupiny jsou zcela mimo můj zájem, skupina je mi lhostejná (může se stát, že jde i o rodinu nebo školu)

a) Vlastní (in group) – skupina, do které patříme, hovoříme o skupině jako „my“, vznikají tu tzv. autostereotypy, tj. představy, které si členové skupiny vytvářejí o své skupině (obvykle idealizace)

b) Cizí (out group) – skupiny, do kterých nepatříme, označujeme je jako „oni“, vytvářejí se tu tzv. heterostereotypy, tj. představy o jiných sociálních skupinách (předsudky, odsouzení)

Priorita = prvenství (z časového i obsahového hlediska)

pojem primární skupiny zavedl americký sociolog Ch.H.Cooley (1864-1929)

začíná v nich socializace jedince, a proto mají rozhodující vliv na rozvoj jedince

jde o malé skupiny, intimní, kontakty probíhají tváří v tvář, převládá citovost, druhy sympatie a vzájemného ztotožnění, pro které je pojem „my“ přirozeným výrazem

jedinec se v nich plně angažuje celou osobností, nejen jako nositel dílčí role (rolím se zde teprve učí, zde získané role trvale ovlivňují jedince)

příkladem primární skupiny je rodina, herní skupina (v dětství), sousedství a skupina starších

pokud se u jedince vyskytne mezera v primárních vztazích, často si tuto mezeru vyplní sekundárními (často sekty, gangy, atd.)

pojem sekundárních skupin se objevuje později

označuje všechny další skupiny, v nichž začíná převládat účelová racionalita a volnější, méně osobní a formálnější vazby (profesní skupiny, sociální vrstvy)

socializace jedince v nich nadále pokračuje (je to jedna z etap tohoto procesu), je to nadstavba po zvládnutí požadavků v primární skupině – zde se učíme specifickým projevům v různých sociálních situacích, doplňují se požadavky vyplývající ze sociálních rolí a pravidel (např. dítě doma říká ahoj, v sousedství dobrý den a ve škole zdraví tím, že se postaví)

příklad: klub, kancelář, školní třída...

 

Skupiny lze analyzovat a zkoumat. Základním elementem analýzy skupin je jednotlivec jako člen skupiny, sleduje se kompozice skupiny (složení), systém vztahů mezi členy a struktura těchto vztahů. Základními termíny jsou skupinová struktura, skupinová koheze, status, pozice, role, normy.

Kompozice neboli složení skupiny zahrnuje údaje o velikosti skupiny a ty vlastnosti a charakteristiky jednotlivců, které nejsou produktem členství ve skupině, avšak mohou v různé míře ovlivňovat její chod, jako např.: pohlaví členů skupiny, jejich věk, osobní vlastnosti, schopnosti atp.

Velikost skupiny: výzkumníci (Shaw, 1976 a další) dospěli k závěru, že u velkých skupin převažují nevýhody nad výhodami:

výhody:

větší rozpětí a variabilita schopností členů (více hlav, více rukou)

lepší možnost styku s různými lidmi (i mimo skupinu)

nevýhody:

organizační problémy (těžší je zvládnout koordinaci činnosti většího počtu lidí),

snížení podílu činnosti jednotlivce na společných aktivitách (participace na činnosti i na výdělku, jednotlivec má menší porci společného koláče), pasivita způsobená jednak anonymitou, kterou velká skupina umožňuje, jednak s menším prostorem pro (sebe)vyjádření (většinou se prosadí jen malý okruh osob zaujímajících dominantní pozici),

vznikají napětí a konflikty mezi jednotlivými subskupinami,

častěji se objevují nevhodné projevy chování jednotlivců (opět zřejmě v souvislosti s větší anonymitou).

Větší skupiny jsou sice potencionálně výkonnější, problémy s jejich koordinací a motivační ztráty u jednotlivců jim obvykle brání jejich potenciál využít (viz sociální zahálení).

Už v prvních fázích vzniku skupiny se začínají projevovat rozdíly mezi jejími budoucími členy, odrážejíce jak individuální vlastnosti a schopnosti jednotlivců, tak mnohé vnější faktory. Někdo je aktivní, iniciativní, kompetentní, někdo vystupuje dominantně, jiný naopak podřídivě atp. Vztahy ve skupině se stávají mnohorozměrnými.

Proces utváření skupiny probíhá jako proces diferenciace (odlišování) členů skupiny. Z neznámé anonymní skupiny se stává konkrétní člověk čitelný pro své okolí. Úroveň vzájemného poznání se promítá do vzájemných vztahů, které se postupně stabilizují (fixují). Vzorce těchto vztahů tvoří systém, který se nazývá skupinová struktura. Podle toho, jaké zvolíme kritérium (charakteristika, která umožňuje odlišit od sebe jednotlivé členy skupiny), získáme určitou strukturu, např. můžeme sledovat jak je kdo oblíbený, uznávaný, jaký má vliv, i podle výšky a váhy atp. Nejčastěji sledované jsou komunikační struktura (kdo, s kým, jak a o čem komunikuje) a emoční struktura (emoční napojení, sledujeme od vzájemného napojení přes chování, k hlubšímu napojení pomocí přesvědčení až k vzájemnému souladu v oblasti hodnot). Žádné z kritérií nepůsobí izolovaně. Různé struktury, které získáme sledováním různých kritérií společně vytvářejí integrovaný organizovaný systém.

Totéž se vztahuje na jednotlivce. Někdo může být mlčenlivý, ale aktivní a mít velký vliv na dění ve skupině. Celková charakteristika každého člena skupiny odrážející jeho místo ve skupině se označuje termínem pozice.

Pozice sama o sobě je určená obsahově. Místo člena ve skupině z hlediska prestiže, významu a hodnoty pro skupinu vyjadřuje status . Status je tedy zařazení jedince do hierarchie skupiny z hlediska prestiže. Statusový systém je hierarchickou strukturou skupiny.

Čím přesněji je určena pozice člena ve skupině (čím specifičtější zaujímá pozici), tím více jsou s ní spojena určitá očekávání, jak se má tento člen ve skupině chovat. Soubor očekávání, týkající se chování jednotlivce spjatého s určitou pozicí ve skupině se nazývá sociální role – role držitele určité pozice ve skupině.

Pozici jedince ve skupině je nejčastěji posuzována z hlediska dvou kritérií: ocenění (míra sociální přitažlivosti) a vliv (míra osobní moci).

1. Míra sociální přitažlivosti

Populární osoby – vysoká přitažlivost pro většinu

Oblíbené osoby – menší přitažlivost, pro mnohé

Akceptované osoby – spíš mám rád než nerad

Trpěné osoby – spíš jsou mi lhostejní

Mimostojící osoby – jsou mi lhostejní nebo k nim cítím záporný vztah

Rozložení osob z hlediska ocenění (žádoucnosti) odpovídá obvykle Gaussově křivce. Není dobré mít ve skupině více populárních osob, neboť to obvykle vede k rozdělení skupiny do více částí.

Vůdce (velká míra)

Pomocníci (menší míra)

Souputníci - v omezeném počtu mohou rozhodovat, raději se nechají vést

Osoby pasivní - sami se nezapojují (kam ho postavím, tam ho najdu)

Periferní osoby (krajní) - nezapojují se do dění ve skupině

Nejznámější popis rolí ve skupině přinesla morenovská sociometrie. Jsou to dva vůdci, jeden uznávaný pro své schopnosti, rozumný a spolehlivý (expert), druhý oblíbený a společenský (hvězda), a černá ovce, člověk nezajímavý, málo přitažlivý a nesympatický. Schindler popsal čtyři pravidelně se vyskytující role: alfa (vůdce), beta (expert), gama (pasivní člen), omega (okrajový člen), k nimž přiřadil ještě roli protivníka "P", symbolického reprezentanta nepřátelské skupiny.

Písmena řecké abecedy vystihují i hierarchii ve skupině – na vrcholu je alfa, druhý je beta, třetí gama... až na chvostu sociální hierarchie, na konci sociometrického žebříčku je omega, jedinec, který je nejméně oblíbený, má nejméně přátel slouží jako obětní beránek při neúspěších skupiny, jeho okolí se těší z jeho neúspěchů, jeho neúspěch očekává. Každá skupina mé nějakého omegu. Jsou-li splněny předpoklady (osobnost agresora, oběti, struktura skupiny), dochází k šikanování tohoto člena.

Vůdce je osoba, která:

motivuje k další aktivitě skupiny, systém hodnocení,

respektuje skupiny a zastupuje jí,

organizuje,

měl by být poradcem, opravuje, koriguje, dbá na dodržování pravidel,

snaha o zachování příjemné atmosféry ve skupině, buď se tomu snaží předejít nebo najít řešení,

je příkladem (dominuje).

Jak se stal vůdce vůdcem?

Volbou – neformální vůdce, skupina si jej sama vybrala, skupina je ráda.

Dosazením – formální vůdce (noministní vůdce), jmenovaný vůdce, řídí se stanovenými pravidly, skupina může a nemusí být spokojena.

Kurt Lewin

jeden člen organizuje ostatní, dává příkazy a zákazy, rozhoduje = vůdce

jsou přesně stanovena pravidla pro fungování skupiny

skupina je schopna vyprodukovat kvantum práce, ale pouze je-li vůdce přítomen (napětí snižuje výkonnost, zvyšuje chybovost)

ve skupině vládne napětí, strach, pomlouvání → snaha zalíbit se vůdci

vůdce bývá dosazen (nikoli volen zevnitř), opírá se obvykle o formální autoritu

skupina, kde vládne chaos a anarchie

jedinci jsou (zpočátku) spokojeni, ale není organizace → k nespokojenosti

výkonnost skupiny je malá

vůdce bez autority

založena na vzájemné úctě a respektu, možnost vyjádření vlastního názoru, běžné jsou diskuse, připomínky a názory, hledá se konsenzus

vychází z vnitřního přesvědčení jedince → dělá mi to radost

vůdce: otevřený postoj vůči členům, obvykle volený zevnitř, uznávaná autorita,

práceschopnost

styl považován za ideální, ale nejnáročnější na realizaci

Kromě statusového systému a systému rolí, spjatých s očekáváním určitého chování jednotlivce, si skupiny vytvářejí i všeobecná pravidla, která specifikují akceptovatelné chování člena skupiny, nazývaná skupinové normy. nepsané a neformální zásady regulující způsob dosahování cílů a formu skupinových procesů. Normy podporují určitá chování a trestají jiná. Jedná se například o míru otevřenosti a aktivity ve skupinovém dění, ale též o pravidelnou účast ve skupině, včasné příchody atd. Negativní normy obsahují skupinová tabu. Dodržování norem ve skupině je vyžadováno.Člen, který pravidla skupiny opakovaně porušuje, se dostává do role devianta. Tento člen zpočátku dostává od skupiny značnou dávku podpory a zájmu, pokud však nezareaguje změnou chování, dostává se na okraj skupiny a může z ní být i vyloučen. Přítomnost devianta může podpořit skupinovou kohezi: skupina se proti němu semkne, má v něm společného nepřítele.

Některé normy se vztahují na všechny členy skupiny, některé jen na určité pozice (tyto jsou pak totožné s rolemi). Role i normy mají totožnou povahu – jsou to předpisy (očekávání) týkající se chování ve skupině.

Identifikace (zcela se ztotožňuji se vším) - nejenom, že se tak chovám, ale i moje přesvědčení je souhlasné

Akomodace (přizpůsobení) - navenek se projevují jak stanovují normy, ale ve vnitř jsou pochybnosti

Deviace - pokusy o odchýlení od norem, protispolečenské odchylky v projevech, ale v míře přípustného

Korekce - pokusy (snahy) o změnu, uzpůsobení norem

Odmítnutí přijetí normy - přináší trest

V okamžiku, kdy se vytvoří struktura skupiny (rolový a statusový systém), stává se skupina relativně stabilní a nezávislou na jednotlivých členech. Struktura skupiny si např. zachová svoje charakteristiky i po odchodu některých členů či s příchodem nových členů.

Koheze je soudržnost skupiny, pospolitost a vzájemnost, vytváří atmosféru přátelství a bezpečí. Znamená přitažlivost pro členy skupiny. Je to faktor stabilizující, bez něhož by skupina nemohla nejen pracovat, ale vlastně ani existovat. Naproti tomu tenze je faktorem dynamizujícím, provokujícím ke změně a nutícím členy skupiny pracovat i na nesnadných nebo nepříjemných úkolech. Dynamická rovnováha koheze a tenze je pro fungování skupiny zásadně důležitá. Přemíra koheze vede ke stagnaci vývoje skupiny, vede k nemístné spokojenosti a vytváří iluzi, že není třeba snažit se o změnu. Skupina přestává být léčebnou jednotkou a působí jen společensky. Kdyby naopak výrazně převážila tenze, atmosféra ve skupině by nedala prostor vzájemné důvěře a ohleduplnosti a narůstala by ostražitost a agresivita, zanikl by prostor pro otevírání osobně důležitých témat. Sílící tenze vede členy i ke snahám ze skupiny uniknout.

Skupina není pouhým mrtvým shlukem lidí v daném čase a prostoru, nýbrž je živým organismem, v němž se neustále něco odehrává, mění, působí různé síly...

Také u skupin lze sledovat genezi (vývoj). Typicky zahrnuje tyto fáze, stadia vývoje (Tuckman, 1977):

formování (forming): setkání skupiny; lidé se neznají, seznamují se mezi sebou navzájem i s úlohou, převládá úzkost členů a nejistota z hlediska jejich spolupříslušenství ke skupině; typickým znakem je závislost a orientace,

bouření (storming): vyjednávání pozic, procesů a struktury; členové se snaží prosadit a docílit, aby skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, vznikají konflikty, dochází k potyčkám mezi členy s roznými potřebami; typickým znakem je konflikt a emocionalita,

normování (norming): shoda na základních normách skupiny; každý se snaží překonat konflikty, vytvářejí se společně sdílené postoje, hodnoty, rolová očekávání, způsoby jednání; typickým znakem jsou soudržnost a výměna,

optimální výkon (performing): výkonná skupina; členové kooperativně pracují na dosažení společných cílů, vztahy jsou stabilizované, stabilizované je i jednání ve prospěch celku; typickým znakem je rolové chování členů a produktivní řešení konfliktů a vykonávání skupinových úkolů,

ukončení (adjourning): skupina ukončující svoji činnost; členové se uvolňují ze sociálně-emocionálních vazeb a z aktivit zaměřených na činnost skupiny; fáze rozchodu.

Blíže viz příloha.

Zpracováno převážně dle Výrost, Slaměník (1998). Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál. S. 303-339.

Rodina je základní společenská jednotka. Z hlediska klasifikace sociálních skupin je rodina skupina malá, primární, formální i neformální, členská, referenční, vlastní skupina.

Rodina je nejvýznamnější forma organizace soukromého života. Historicky se podoba rodiny mění. Základ je společný: rodina je přirozené společenství osob, které vychází ze 2 druhů (rovin) vztahů:

vztahy partnerské: tj. vztahy mezi mužem a ženou = primární rodinná dyáda (tyto vztahy jsou základem pro vznik rodin, ale není to ani manželství ani rodina),

vztahy příbuzenské: rodičovský vztah, sourozenecký vztah a další příbuzenské vztahy (podle toho, kdo všechno žije v rodině, tj. v jedné obytné jednotce, v bytě).

Definice rodiny: rodina je institucionalizovaná biopsychosociální skupina, tvořená přinejmenším ze dvou členů opačného pohlaví, mezi nimiž neexistují pokrevní pouta, a z jejich dětí (Langmeier, Kňourková, 1984).

Specifičnost této malé sociální skupiny spočívá v tom, že především pro dítě je rodina nezastupitelnou primární sociální skupinou, která má největší význam pro zprostředkování všech společenských vlivů v jeho psychice. Kvalita soužití v rodině a způsob realizace mezilidských vztahů jsou "tavícím kotlem", z něhož vycházejí první dětské vzorce sociálních reakcí. V rodině děti postupně přejímají životní role, osvojují si kulturní vzorce, zprvu především tím, že je přejímají od svých rodičů.

silná, trvalá citová vazba

spolupráce a vzájemná propojenost rolí (vzájemná nahraditelnost rolí)

společné vedení domácnosti

projevování vzájemné úcty

 

Rodina je založena na mnohoúrovňovém komplexu složitě vzájemně podmíněných vztahů hmotné (materiální, biologické, ekonomické atd.) i nehmotné (sociální, psychologické, duchovní atd.) povahy, což nachází svůj odraz i ve funkcích, které rodina plní.

Primární funkce - některé jsou nahraditelné, jiné nikoliv → systém náhradní rodinné péče (instituce - dětský domov, diag. ústav, pěstounská péče, adopce, S.O.S. dětské vesničky)

a. Biologicko-reprodukčb. ní funkce - očc. ekává se, že vyprodukuje děti, sexuální funkce je nahraditelná, reprodukčd. ní funkce je nenahraditelná (i když s rozvojem genetiky a technologie medicíny lze polemizovat),

e. Ekonomická(materiální) funkce - vytváření materiálního zázemí, funkce zcela nahraditelná (systém sociálních podpor apod.),

f. Výchovná - rodina poskytuje dítěti základní orientaci ve světě a vše potřebné pro plynulé zařazení dítěte do společg. nosti, snažíme se zajistit podmínky pro harmonicky všestranný rozvoj, regulátor sociálně patologických projevů chování, fce do 3 let – nenahraditelná (založena na citech), od 3 let čh. ásteči. ně nahraditelná (MŠ), specifická dynamika probíhající v rodině tvoří zcela jedinečj. né prostředí pro formování postojů k sobě a ke světu, hodnotovou orientaci, formování vlastního Já, koncepci vlastního života,

k. Psychologická(emocionální) funkce – uspokojování sociálních potřeb (z toho plynoucí citová jistota) je funkce nenahraditelná; rodina ve svém intimním prostředí umožňuje vytvořit pevné sociální vazby (pocit důvěry, emocionálně silné a opětovávané vztahy), nabízí základní prostor pro další psychosociální vývoj jedince (sebedůvěra, motivačl. ně-volní charakteristiky, bazální postoj k sobě, k personálnímu okolí, ke společm. nosti), formují se zde modely chování, regulačn. ní čo. initelé (interiorizace norem), proces identifikace a přijímání rolí (především pohlavní), rozvoj komunikace, rozvoj dovedností... Už volba partnera je v prvé řadě emocionální záležitostí (nezatížena třídními předsudky čp. i materiálně). Rodina také dává odpověď na otázky po smyslu života.

Sekundární funkce – ty, které rodina může, ale nemusí plnit, např. rekreační, odpočinková, vzdělávací, zájmová...

Kategorie potřeb pro připomenutí:

Biologické - závisí na nich přežití jedince, neuspokojení → biologické strádání (deprivace), dlouhodobé neuspokojení → smrt (fyzický zánik jedince)

Sociální:

Potřeba bezpečí a jistoty - materiální i citová (potřeba mít někoho rád a být milován)

Potřeba akceptace (uznání) - první hodnotitelem mě je rodina, důležité jak pro děti tak pro dospělé

Potřeba identifikace (ztotožnění): nejsilnější u dětí, u dospělých – srovnávám svoje postoje, názory s tím, co jsem zažil (u rodičů), potřeba, kde se učíme být ženou a mužem

Potřeba životní perspektivy: uspokojováno společenskými akcemi (že se se mnou počítá)

Potřeba stimulace: potřeba dalších podnětů k tomu abych něco dělal.

 

Nukleární rodina : trvale spolu žijí 2 generace - rodiče a děti, výhody - více se vídáme, lépe se dosáhne kompromisu

Rozšířená rodina: více generací, výhody - obrovská šíře kontaktů v různých rovinách, množství nápadů

Orientační rodina: do které se jedinec narodí, získává základní vybavení pro přežití ve společnosti

Reprodukční rodina: kterou zakládám

Úplná rodina: rodiče + dítě → trvalé soužití

Neúplná rodina: trvale jeden z rodičů chybí, dítě přejdou do péče prarodičů, jeden nebo oba rodiče se nemohou o dítě starat

Rodina druhotně vzniklá: vzniká nová rodina, kde partneři přináší svoje děti z minulých svazků

Zdravá a funkční rodina:

Dysfunkční rodina: něco je tam patologické, některá z funkcí není plněna nebo je plněna částečně, funkce plněna v rozporu se společenskými normami → nejvíce je ohroženo s neuspokojování ochranně-zabezpečovacích funkcí

 

Zdravá rodina je taková, u které lze vysledovat rodinnou harmonii, funkčnost a stabilitu.

Osobnostní rysy, které korelují s manželskou nespokojeností jsou (Terman, 1938): nedůtklivost, výbušnost, zvýšená kritičnost, přílišné projevování nespokojenosti, nešetrnost k jiným, neuznávání disciplíny, prosazování vlastního řešení. Další osobnostně podmíněné faktory jsou (Šulová, In Výrost, Slaměník, 1998): neschopnost pozitivní komunikace, neschopnost oddálit uspokojení bezprostřední potřeby, rodina na nízké pozici v hodnotovém žebříčku

Osobnostní charakteristiky by měly být ve vzájemném souladu. Z hlediska typologie Learyho jsou vhodné kombinace (Šmolka, 1984):

oba přátelsky dominantní,

přátelsky dominantní a přátelsky submisivní osobnost,

přátelsky dominantní žena a hostilně submisivní manžel.

Za nevýhodné pro manželství a spokojenost v něm se jeví kombinace:

dvě hostilní dominantní osobnosti

dvě hostilní submisivní osobnosti,

přátelský submisivní muž a hostilní dominantní žena.

Ve vzájemném souladu by mělo být typ partnera podle osobnostních dispozic a očekávání od vztahu. Typologie partnerů Sagera (1976) předpokládá existenci těchto typů:

partner orientovaný na rovnoprávnost - očekává v manželství stejná práva a povinnosti, jako má ten druhý),

romantický partner - hledá v manželství především duševní porozumění,

rodičovský partner - rád o druhého pečuje,

dětský partner - je spontánní, získává nad druhými moc na metakomplementární úrovni – projevováním bezmoci a bezradnosti,

racionální partner - neprojevuje emoce, nemá citlivost pro druhého, přesně vymezuje práva a povinnosti,

přátelský partner – očekává od manželství především společníka,

nezávislý partner – vyžaduje distanci ve vztahu, nepřeje si, aby někdo příliš nahlížel do jeho osobních záležitostí.

V souladu jsou dvojice: rodičovský-dětský, racionální-přátelský. Z hlediska predikce úspěšnosti vztahů jsou naopak nevhodné např. romantický-nezávislý a ostatní.

Dle výzkumných studií obecně nejdůležitější faktory ovlivňující funkčnost rodiny jsou:

jasně vymezené role a schopnost jednotlivců zastupovat se v nich,

jasně vymezená vedoucí role a podpora její autority ze strany ostatních,

adaptabilita, flexibilita a tvořivost; funkční rodina je schopna kreativně řešit situace, které přináší život, reagovat na ně adekvátně, měnit rodinnou strukturu, vztahy rolí a pravidel,

stabilita; stabilita se zdá být nejvyšší hodnotou, ke stabilitě se člověk vztahuje ve chvílích osobní rozkolísanosti,

otevřená komunikace, způsob vyjadřování konfliktů a účinnost interakce při jejich řešení.

Významnými faktory jsou:

koheze (soudržnost) rodiny s respektem k autonomii každého jednotlivce; zdravá rodina umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost myšlení a hodnocení, současně nabízí pocit emoční blízkosti, sounáležitosti, vzájemnosti,

vyjadřování podpory, zájmu a zaujetí při společných rozhovorech a z toho plynoucí emoční pocit blízkosti a sounáležitosti.

Tato kategorie zahrnuje např. sníženou odolnost vůči zátěži, psychofyziologické poruchy, geneticky podmíněné projevy temperamentu, disproporce mezi fysickou a sociální zralostí (v době dospívání, tedy v době volby partnera).

Mezi nejznámější faktory ovlivňující stabilitu rodinného systému patří rodičovské dyády. Vychází se z předpokladu, že v prokreační rodině (vytvořené dospělými dětmi) je opakován model rodiny orientační (původní). Vliv lze vysledovat především ve třech oblastech:

akceptování identifikačního vzoru (přejímám roli rodiče stejného pohlaví),

volba partnera (volím analogii rodiče opačného pohlaví),

model rodiny (v oblasti emocí, postojů, výchovných principů, způsobů komunikace, trávení volného času).

Rodiče se stávají předobrazem pro volbu partnera i vlastní partnerskou roli. Pozitivní vliv nastává tehdy, byli-li oba rodiče imponující a zastávali roli přiměřenou svému pohlaví, pak dochází k identifikaci s rodičem, dle rodiče opačného pohlaví je volen partner a vše směřuje k napodobení modelu rodiny. Negativní vliv nastává, by-li imponující pouze rodič stejného pohlaví, volba partnera pak probíhá podle rodiče vlastního pohlaví. Nebyl-li imponující žádný rodič, volba partnera probíhá chaoticky a posléze se projevuje špatná znalost druhého, neschopnost empatie, neadekvátní percepce. Předobraz rodiče, i neakceptovaného je silným zdrojem pro volbu partnera. Odpovídá-li partner (byť jen v některých charakteristikách) předobrazu neakceptovaného rodiče, vzbuzuje tato podobnost averzivní reakce (až alergického rázu). V případě neakceptovaného rodiče typicky dochází k vyhledávání předobrazu neakceptovaného rodiče na nevědomé rovině, i když vědomě volíme partnera polárně jiného. I když je partner jiný, máme tendenci jednat s ním tak, jako by tomuto předobrazu odpovídal (stává se zdrojem metakomunikací a z toho plynoucích konfliktů). Blíže viz Šípová (1987).

Pravděpodobnost harmonického soužití je tím vyšší, čím bližší jsou modely orientačních (původních) rodin. Příkladem rodinných modelů může být matriarchální a patriarchální model. V matriarchálním modelu je matka vysoce afiliativně dominantní, dcera je afiliativně dominantní, otec je zvýšeně afiliativní a mírně submisivní, syn je afiliativně submisivní a může směřovat k hostilní dominanci. V u nás tradičním patriarchálním modelu je syn mírně a otec vysoce hostilně dominantní, matka a dcera jsou afiliativně submisivní.

Pro pozdější partnerské vztahy a rodinnou stabilitu jsou významné i sourozenecké skupiny (první upozornil Adler, rozpracoval Toman, 1976). Základní předpoklad je, že člověk v dydických vztazích, zejména v partnerských, opakuje vzorce chování, které se naučil v interakci se svými sourozenci.

Pořadí dítěte v rodině (resp. role s pořadím obvykle spojovaná) vede obvykle k rozvoji typických charakteristik:

Prvorození jsou většinou perfekcionisté (v kladném i záporném významu - jako u všeho), zodpovědní, systematici, mají rádi ve všem jasno. Dají se rozlišit egoistické a altruistické typy - tedy na koho můžou svůj workoholismus směřovat. Mnohdy je problém prvorozených také jejich zklamaný perfekcionismus - kniha obsahuje samozřejmě i rady, jak na tento problém.

Jedináčci jsou svými vlastnosti prvorozené děti umocněné na druhou (a vyšší).

Prostřední děti jsou těžko vyzpytatelné - mohou být značně rozdílné. Zpravidla však bývají dobrými vyjednavači, jsou celkem stabilní (z hlediska manželství) - cítí se doma sevření, nejsou tak opečovávaní - narodili se pozdě, aby byli prvorození, ale brzy, aby byli benjamínky. Jde samozřejmě o nejhůře rozeznatelnou konstelaci a nevyskytují se moc často v rodinných albech.

Benjamínci jsou zpravidla rodinní šaškové - dělají vylomeniny, baví a vidí v tom smysl svého života. Proto také milují světla ramp - potřebují se předvádět. Další z možných povolání u nich je prodej - dokáží lidem vnutit skoro cokoli. Nicméně s odpovědností a papírováním to u nich příliš valné není. Bývají tedy dost lehkomyslní. Dále se zde zabývá ideálními konstelacemi pro manželství (zpravidla nejstarší s nejmladším); není dobré mít manžela/ku stejné konstelace.

Obecně platí, že vztah dvou prvorozených přináší konflikt, zatímco prvorozený s druhým či dalším v pořadí má pozitivní prognózu.

Za výrazně rizikové prvky se v dále považuje příliš velký věkový rozdíl mezi sourozenci (může být příčinou vzájemného odcizení), generovaná rivalita různého původu a rozdílné posuzování či preferování některých dětí na úkor druhých. Nezanedbatelný vliv má rovněž faktor chtěnosti – zda je dítě chtěné či nikoli. Dítě může být principielně nechtěné (k otěhotnění došlo nevhodnou formou, v nevhodný čas atp.), či nechtěné v souvislosti s jeho charakteristikami (např. nechtěné pohlaví). Negativní postoj k otěhotnění/k dítěti se odráží ve všech složkách soužití a vede často k rozovji patologických projevů jedince (např. neuroticismus, závislosti atd.). Pro zdravý rozvoj osobnosti, stejně z hlediska systému pro zdravé fungování rodiny je důležité, aby rodiče a další členové rodiny dítě chtěli, těšili se na něj a přijali jej za své.

V psychologických a sociologických studiích se zjistilo, že existuje několik významných faktorů, jimiž rodina podstatně ovlivňuje své (zvláště nedospělé) členy.

socioekonomický status rodiny: tento byl již od přelomu 50. a 60. let zkoumán v řadě zahraničních studií a dospělo se k zajímavým pozmatkům:

a. výše socioekonomického statusu významně ovlivňuje sebedůvěru a sebevědomí dětí: děti z rodin s vysokým statusem projevují podstatně vyšší sebedůvěru a sebevědomí, než děti z rodin se statusem nízkým,

b. byl prokázán vliv socioekonomického statusu na různé dimenze stylu rodinného života: např. zařízení a údržby bytu a domácnosti, vybavení domácnosti a jejího doplňování a obměňování, uspokojování potřeb čc. lenů rodiny a jeho pořadí, dále též pojetí rodičd. ovské role, zaměření a kvalita vztahu k dítěti, způsob a styly jeho výchovy, užívání trestů apod.

emocionalita a rodinná atmosféra: nižší jistota rodiny v ekonomických otázkách ("socioekonomická labilita") má vliv na chování a prožívání členů rodiny, zvl. v oblasti emocionální - prokázala se též např. rostoucí závist dětí pocházejících z rodin s nižším socioekonomickým statusem a naopak. Bylo však též prokázáno, že vliv socioekonomického statusu, zvláště působí-li nepříznivě, může být alespoň částečně kompenzován pozitivně laděnou rodinnou atmosférou (je-li navoditelná) a správně zvolenou strategií rodičů. Tato možnost se však otvírá pouze pro dostatečně intelektově disponované rodiny ("nemajetní intelektuálové).

rodinná koheze: soudržnost členů rodiny, jejich blízkost a vřelost jejich vztahů jsou významným prvkem stability či lability rodiny, určují též do značné míry kvalitu psychického vývoje dětí. V řadě prací bylo upozorněno na skutečnost, že nespokojenost dospělých členů rodiny souvisí přímo s neprospěchem a poruchami chování dětí, emocionální instabilita dětí a jejich špatná sociální adaptace má zdroje v nedostatku citových vztahů mezi členy rodiny apod. Na přímou závislost mezi stupněm agresivity dítěte a kvalitou vztahu rodičů k dítěti včetně frekvence a druhu trestů upozornili rovněž již v 50. a 60. letech američtí psychologové A. Bandura, R. Walters, R. Sears a další.

postoje rodičů k dětem a výchovné styly a techniky, jež rodiče ve výchově uplatňují. Bylo např. prokázáno, že existuje souvislost mezi postoji rodičů vůči dětem a stupněm jejich vzdělání, jejich osobnostními vlastnostmi, úrovní schopnosti rezistovat vůči náročným životním situacím a událostem, rezultujícím často v chronický stres atd.. Neurotizovaní rodiče, kteří často prožívají pocity nejistoty, nižšího sebevědomí, jsou pronásledováni obavami z různých zdrojů nebezpečí ze svého okolí atd. uplatňují častěji ve vztahu ke svým dětem autoritativní metody a tresty, než rodiče bez těchto obtíží.

osobnostní vlastnosti: T. Newcomb však upozorňuje i na okolnost vzájemného ovlivnění osobnostních vlastností dětí i rodičů a kulturního zázemí, kdy děti z různých kulturních podmínek vykazují na základě různých výchovných stylů rozdílné charakteristiky osobnosti a jsou schopny vytvářet různé produkty kultury.

Je třeba si uvědomit, že popsané okolnosti jsou vytipovány v naší i zahraniční odborné literatuře jako hlavní (tedy nikoli jediné) faktory ovlivňující kvalitu rodinného soužití a že působí nikoli izolovaně, ale komplexně a vzájemně se prolínají.

Rodina je stále se měnící sociální struktura. Dynamičnost lze sledovat z historického hlediska (rodina v různých dobách), z vývojového hlediska (vývojové fáze určité rodiny) i z hlediska aktuálních změn v rámci systémů, do nichž je rodina zařazena.

Orientační model pro optimální rodiny v místech s nízkou úmrtností, s euroamerickými kulturními zvyklostmi (děti opouštějí domácnost) a trendy (jedináčci, bezdětná manželství, rozvody) atp.

Tvoření: počíná sňatkem, končí narozením prvního dítěte; fáze adaptace, vzájemné seznamování, sžívání (životní styl, návky, časový režim, dosud neregistrované osobnostní rysy apod.), rozdělení rolí; to co bylo dříve naznačeno v kratších časových úsecích společně tráveného času (chození) se nyní zažívá v plné síle, obvykle trvá 1-2 roky; riziko – předčasná gravidita a přijímání provizorních rozhodnutí (bydlení s rodiči, ekonomická závislost...), chybí tak prostor pro postupné budování domova s jeho specifickou atmosférou (včetně estetického hlediska),

Extenze: narození prvního dítěte až narození posledního dítěte; nová role – rodičovská (je v podstatě testem zralosti), pozornost partnerů se přesouvá na vývoj a výchovu dítěte, partnerka bývá v těsné interakci s dítětem, někdy se cítí izolována, význam partnera - zprostředkovává obvykle kontakt ženy se společností; ideální je rozdělení rolí a kompetencí rovnoměrně mezi oba partnery umožňující vzájemnou zastupitelnost; rizika – nezralost a nezvládání rodičovské role, trpí děti (emocionálně chudá atmosféra, nezájem o děti, pocity viny z nezvládnutí, stres), může přerůst až v agresi namířenou proti dětem, časté jsou rozvody, přetíženost a izolovanost matek (dnes zlepšení možností krátkodobého hlídání např. při nákupech, kurzech atp.),

Ukončená extenze: narození posledního dítěte až po dobu, kdy první dítě opouští domov (stává se soběstačným); „ten pravý rodinný život“, oba rodiče se plně podílí na výchově dětí, děti obvykle umístěny do kolektivních zařízení, žena se vrací do zaměstnání, relativní klid domácnosti se stálou přítomností matky je vystřídán koordinovanými činnostmi, na nichž se podílí oba partneři i ostatní členové domácnosti, vznikají rodinné koalice, roste počet společných činností, s věkem dětí roste časový prostor pro rodiče a jejich volný čas, význam vrstevnické skupiny u dětí, v závěru děti navazují partnerské vztahy; rizika: problémy s adaptací dětí na instituce, zvýšená konfliktovost objevující se typicky s nástupem ženy do zaměstnání, posílení tlaku na výkonnou složku u dětí (škola),

Kontrakce (zúžení): po odchod posledního dítěte; období „prázdného hnízda“, vnímají především ženy, je třeba uvolnit děti, avšak zajistit stabilní otevřené prostředí, přehodnocení dosavadního způsobu života (mnohdy příliš hektický, altruistický), v naší společnosti ekonomický podíl na životě dospělých dětí, fenomén hlídací babičky (žije odděleně, dochází hlídat, vypomáhat), rizika: obzvláště u žen pocit ztráty smyslu života, příchod klimakteria a nevyrovnaná sexuální apetence, (pohlavně nevyrovnané) projevy stáří, mladé partnerské dvojice s lepší finanční situací se často zcela izolují, hůře situované naopak vůbec neopouštějí rodinu,

Ukončená kontrakce: dvojice manželů žije opět sama, fáze končí, když jeden z partnerů umírá, vzájemné hlubší poznávání, znovupoznávání, hledání náhradního životního smyslu, hlubších životních (obv. duchovních) hodnot života, snaha stihnout ještě některé životní plány, rekapitulace dosavadního života, dimenze kontinuality (děti mají vlastní rodiny); rizika: adaptace na odchod celoživotního partnera a samotu; zde se úročí kvalita předchozích fází vývoje rodiny,

Uzavření: rodina končí smrtí druhého partnera.

 

...bude doplněno..

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007