Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

Motto:

Homo sum, humani nihil a me alienum pu

Jsem člověk, nic lidského mi není cizí

Terentius

Co je to člověk? Jak definovat člověka? Čím se člověk liší od ostatních živých tvorů na této planetě?

(Zpracováno především dle: SOKOL, J. Člověk jako osoba. Praha: UK-IZV. 2000)

Definovat člověka vůbec není snadné. Dokazuje to přehršel výroků na toto téma – jen namátkou:

Člověk je:

Ø      dočasný nositel sobeckých genů (Richard Dawkins, Matt Ridleyová)

Ø      fenotypový projev určitého, specificky lidského genotypu

Ø      příslušník rodu Homo (v našem případě Homo sampiens²)

Ø      nepřirozené zvíře, které nosí amulety, klade si otázky a hledá odpovědi (Jean Bruller Vercors)

Ø      nahá opice (Desmond Morris)

Ø      morální zvíře (Robert Wright)

Ø      živočich, který si je vědom sám sebe

Ø      zvíře, které se dokáže smát

Ø      tvor, který má rozvinuté pojmové myšlení

Ø      organismus, který kromě reálného světa žije i ve světě virtuálním (široce pojato)

Ø      individuum, které si uvědomuje konečnost svého bytí, a proto věří v nesmrtelnost

Ø      duše, která je uvězněná v těle…

K lepšímu pochopení, co je to člověk, může pomoci i naznačení odlišností od ostatních živočichů, resp. od našich nejbližších příbuzných šimpanzů, s nimiž sdílíme 99% genetické informace.

Člověk chodí na zadních. Člověk má volné ruce a oči směrem dopředu – může tedy očima sledovat činnost rukou a z toho plyne dovednost jemně a přesně zacházet s předměty. Ruce jsou nositeli komunikace – gestiky.  Ortodoncie (kolmá poloha zubů vůči kosti), změna tvaru dutiny ústní, jazyka, hrtanu a hlasivek umožňuje řečovou komunikaci. Holá pokožka na většině těla umožňuje rozšíření hmatu po celém povrchu těla (viz sexuální chování). Fyziologicky předčasný porod – dítě se rodí neschopné samostatného života (důskledek bipedie – chůze po dvou a velikosti hlavy/mozku). Člověk má členitější dospívání (nejen stadium dítě/dospívající/dospělý), ale zhruba 6 stadií[1]. Existence babysittingu[2]. Lidský pár má sice poměrně málo dětí, z nich se však dožije dospělosti víc než u kteréhokoli z ostatních primátů. Význam sexuality rozšířený z pouhého prostředku reprodukce o funkce prostředku udržujícího pár pohromadě (trvalá sexuální vnímavost, vymizení období říje).

Vyvolání druhově specifických a automatizovaných vzorců (instinktů) daleko více podléhá vědomé kontrole[3]. Člověk není spolehlivě vybaven pro žádné určité životní prostředí, pro žádnou specifickou strategii života, ale musí si svoji obživu a strategii pokaždé znovu hledat, vymýšlet, zkoušet - anebo se jí naučit od starších v typicky lidském předávání, z něhož vzniká tradice a kultura.

Úkol, hledat a nacházet životní strategie v každém daném prostředí, by patrně nebyl vůbec zvládnutelný, kdyby na to byl člověk sám. Také proto zřejmě člověk od nejstarších dob žije ve skupinách a společensky. Ve skupinách sice žijí i jiní živočichové, primáti, savci i hmyz, jejich skupinová součinnost je však buď velice volná a povrchní, anebo více méně pevně naprogramována, určena vrozenou instinktivní výbavou a mnohdy se promítá až do výrazných anatomických odlišností. To všechno ale pro člověka jako živočicha, který se svojí vrozenou výbavou neřídí, nýbrž který ji naopak musí ovládat, vůbec nepřichází v úvahu. Neboť ten musí neurčenost svého přirozeného vybavení kompenzovat jedině pružností, vynalézavou adaptací na nejrůznější podmínky a příležitosti - jak to ostatně rozmanitost způsobů obživy a organizace lidských společenství výmluvně dokládá. Neurčenost instinkty a odkázanost na stále složitější spolupráci je také důvodem, proč má pro člověka takový význam komunikace, sdělováni a vyjadřování, jež postupně vede až ke vzniku řeči a jazyka.

Dostává-li ovšem člověk do vlastních rukou rozhodování nejen o tom, kterého podnětu si všimne a který zanedbá, ale i o tom, jak a čím se bude živit, a dokonce i o tom, jak si bude organizovat spolupráci ve skupině, je už jen krůček k tomu, aby si všiml, že si podobně musí organizovat či přizpůsobovat své prostředí. V nouzi je člověk už vybaven vším potřebným, aby mohl začít cílevědomě pracovat. Má volné, nespecializované ruce, má oči, jimiž může činnost rukou sledovat, dovede vybírat i odkládat podněty, poznávat a sbírat zkušenosti a umí si organizovat spolupráci v rodině i v širší skupině. Bude k tomu jistě potřebovat spoustu dalších dílčích schopností a dovedností, k nimž se dostaneme v dalších kapitolách. Ale už teď je zřejmé, že jeho vztah k okolí se bude čím dál tím pronikavěji lišit od vztahu živočicha k jeho specifickému prostředí. Proto je řada antropologů přesvědčena, že by jenom zavádělo, kdybychom dále hovořili o "životním prostředí" člověka. To má smysl u živočichů a vůbec organismů, které jsou na určitý typ prostředí (ekologickou "niku", tj. doslova zákoutí, výklenek) přesně přizpůsobeny a tvoří s ním tak funkční celek. Člověk žije naproti tomu ve světě, který si volí, který poznává, který si přizpůsobuje a zpracovává - pochopitelně se všemi riziky, jež tato svoboda přináší. Představa "životního prostředí" člověka zavádí tím, že navozuje jednak představu něčeho specifického, zejména však přírodně daného a neměnitelného protikladu "kultury". Jako kdyby člověk vůbec mohl žít, aniž by své "prostředí" měnil, případně vytvářel. Přitom nejen prostředí městské, ale už zahradnické a zemědělské vzniká právě teprve lidskou prací. Člověk zkrátka nežije v prostředí, nýbrž ve světě.

Co způsobuje, že je člověk člověkem? Čím se to stane, že je člověk právě takový, jaký je? Jaká je odpověď na otázku determinace lidského chování?

 Každý člověk je ve svém vývoji ke svému jedinečnému projevu  lidskosti determinován třemi základními skupinami vlivů:

1.      Dispoziční vlivy – biologické, vnitřní výbava, se kterou se člověk rodí (resp. je počat). Tj. evolučně dané programy chování (vrozené reflexy a instinkty) a dědičnost (přenos vlastností z jedné generace na druhou, nositeli dědičnosti jsou lidské geny, vytvářejí genetický základindividua). Nativistické teorie předpokládají, že o tom, jaký člověk bude, je rozhodnuto již v okamžiku početí, neboť je určeno geneticky. Zastáncem např. Francis Galton.

2.      Precipitační vlivy – vnější, bezprostředně působící podněty, do nichž se člověk rodí (resp. v nichž je počat). Tj. sociální a kulturní vlivy. Člověk je bytost společenská, vyrůstá v určité rodině, zemi, kde jsou vyznávány určití hodnoty, funguje v nějakých rolích a je různě vychováván (rodinou, institucemi). Enviromentalistické teorie. Již v osvícenství (např. filosof Helvetius) zdokumentovali vliv výchovy a společenského prostředí na vývoj člověka. Zastánci např. behavioristé (J. B. Watson).

3.      Enviromentální vlivy – vliv přírodního prostředí, životních podmínek (např. vliv přelidnění).

Interakce činitelů vývoje

 Základní otázka, čím jsou determinovány psychické vlastnosti člověka?, již pozbyla smysl, neboť existují nezvratné důkazy jak pro význam vnitřních dispozic tak pro účinnost vnějších podnětů.

Otázka tedy byla zhruba v polovině 20. století přeformulována na: Jaký je vliv jednotlivých činitelů vývoje? a Jaká je vzájemná interakce dědičnosti a vlivu prostředí? Odpověď není jednoznačná, přece však lze vycházet z platnosti následujících 3 hypotéz reformulovaných profesorem Švancarou:

Ø      Jednoduché duševní funkce (motorické či grafické projevy) jsou výrazněji ovlivňovány bio-geneticky, kdežto komplexnější duševních útvary (sebeposuzování, hodnocení jiných, vzdělanost, hodnotové vědomí) jsou spíše výsledkem vlivu širších kultivačních faktorů. Psychické stavy (např. temperament) jsou více předurčeny geneticky, zatímco chování v sociálním kontextu (např. postoje) je ovlivněno vnějšími podmínkami, výchovou a sociokulturními vlivy.

Ø      Ty  schopnosti a vlastnosti (např. reakční čas, labilita, dominance aj.) vykazující výrazně krajní projevy (ať ve smyslu hyper či hypo) jsou  silněji  determinovány  geneticky, zatímco charakteristiky vykazující střední hodnoty  projevu jsou  snadněji ovlivnitelné  vnějšími vlivy.

Ø      Obecně v rámci lidské ontogeneze jsou krajní stadia (dětství a stáří) více determinována geneticky, zatímco střed života je nejvýznamněji ovlivňován sociokulturně. S věkem  se přitom východiska  autoregulace  postupně přesouvají od  "biogenetických činitelů" a "vnějších formativních vlivů" ke stále výraznějšímu podílu vlastního Já; mediátorem působení genetiky či prostředí je tedy stále více "sebevzdělávací a autokultivační aktivita jedince".

Co je pro nás podstatné: Člověk má geneticky zakódováno, že je tvor sociální. Neboli člověk je živočišný druh žijící ve společenstvích. Od početí až po smrt člověk žije mezi ostatními lidmi. A právě interpersonální interakce se staly základním kamenem předmětu sociální psychologie.

Co je sociální psychologie

(Zpracováno dle: NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha: Academia. 1999 )

Sociální psychologie je základní psychologická disciplína, jejímž předmětem jsou psychologické aspekty mezilidských interakcí.

Sociální psychologie má dva základní okruhy témat: 1) sleduje genezi (vznik) sociálního já (neboli jak se ze syrového biologického organismu stává sociální bytost) a 2) studuje sociální interakce, neboli co se odehrává v myslích jedinců, kteří se dostali do vzájemného kontaktu (neboli je o vztazích já – ten druhý/ti druzí, ego-alter).

Sociální psychologie se tedy zabývá jedincem v sociálním prostředí. Její zájem je položen na individuum – jeho postoje, motivy, city při učení a ve vnímání, utvářené společností a jejími skupinami. Sociální psychologie sleduje procesy, probíhající „pod kůží“, vnitřní pochody, které určují sociální chování. Svoji pozornost zaměřuje též na skupinu a zabývá se tím, co se děje mezi osobami. Sleduje např. skupinovou dynamiku, sociální normy, komunikační procesy, přesvědčování, šíření fám, chování v davech atd.

Krystalizace vlastní sociální psychologie – přelom 19/20 století, poprvé pojem užil James Mark Baldwin v roce 1897, o ustálení se zasloužil Ch. H. Cooley. Formální konstituování sociální psychologie je obvykle spojováno s rokem 1908, kdy byly vydány první učebnice sociální psychologie: americký sociolog E.A.Ross  je autorem „Social Psychology“ a anglický psycholog William McDougall je autorem „Introduction to Social Psychology“. Tato zajímavá shoda v čase vydání obou prací nejen dokumentuje zájem psychologů i sociologů o problematiku sociálně psychologickou, ale symbolicky předznamenává do dneška aktuální linii psychologizující či sociologizující

Od začátku 20. století bouřlivý vývoj, pokusy o sociálně psychologické experimenty. Koncem třicátých let 20. století se objevuje antropocentrická orientace sociální psychologie (původně zahrnovala i sociální chování zvířat, nyní studuje etologie, viz Konrad Lorenz).

Příspěvky k rozvoji sociální psychologie (historický přehled):

-         V r.1918 vydali William I.Thomas a Florian Znaniecki rozsáhlou publikaci „Polský rolník v Evropě a Americe, v níž uvádějí pojem postoj jako předmět sociální psychologie.

-         Experimentálně založený systematický výzkum problému, jak se mění psychika jedince v přítomnosti  druhých („experimentální psychologie mas“) realizoval Walther Moede a jeho výsledky publikoval v r.1920.

-         Roku 1921 se časopis „The Journal of Abnormal Psychology“ přejmenovává na „The Journal of  Abnormal Psychology and Social Psychology“.

-         Učebnici sociální psychologie vydává v r.1924 Floyd H.Allport, který definuje sociální psychologii jako experimentální vědu o chování jednotlivce v různých sociálních situacích,, přičemž „sociální“ chápe jako interpersonální.

-         Do rozvoje psychologické metodologie přispěli autoři škál na měření postojů (mínění): Emory S. Bogardus – škála sociální distance (1925), Louis Leon Thurstone (1927-1928) – intervalové škály ad.( sumační škála R.Likerta, L. Guttmanův skalogram aj.).

-         1927-39 realizoval Elton G. Mayo tzv. howthornské studie, v nichž se zjistilo, že pozitivní změny v produktivitě práce závisí mj. na sociálních faktorech (zejména na interpersonálních vztazích v pracovní skupině a mezi nadřízenými a podřízenými), Mayo položil základy „human relations“ neboli školy lidských vztahů a posunul tak sociální psychologii k řešení praktických problémů ve výrobní sféře

-         Pro zrod sociální psychologie skupin má rozhodující význam dílo Kurta Lewina, který emigroval před nacismem do USA, kde se mj.věnoval studiu malých skupin (1934 a dále) a v r.1945 založil „Výzkumné centrum pro skupinovou dynamiku“. 

-         V oblasti sociální psychologie malých skupin pracoval od roku 1934 rovněž zakladatel výzkumné metody sociometrie (měření vztahů v malých soc. skupinách) Jacob L. Moreno.

-         R.1934 vychází (posmrtně) významná práce George Herbert Meada o genezi Já a o sociálních rolích (teorie symbolického interakcionismu).

-         Oto Klineberg (1940) – genetické pojetí vlivu skupin na jedince

-         Neal. E. Miller a John Dollard (1945) – nápodoba jako druh soc. učení, teorie frustrace - agrese

-         George C. Homans (1950, 1961) – teorie malých skupin, soc. chování a výměny hodnot v soc. interakcích

-         Harry Stack Sullivan (1953) – interpersonální teorie osobnosti

-         Julian B. Rotter (1954) – teorie sociálního učení (locus of control)

-         Leon Festinger (1957) – teorie kognitivní disonance

-         Fritz Heider (1958) – teorie sociální percepce

-         John W. Thibaut & Harold H. Kelley (1959) – teorie soc. interakce

-         Edward Ellsworth Jones (1964) – teorie ingraciace (zavděčování se)

-         Paul F. Secord, Carl W. Backman (1964) – teorie konvergence sebepojetí subjektu a jeho sociálního okolí

-         Martin E. P. Seligman (1975) – teorie „naučené bezmocnosti“

Sociální psychologie a sousední disciplíny

Sociální a obecná psychologie

Zatímco obecná psychologie se zabývá zákonitostmi fungování jedince bez ohledu na sociální kontext, sociální psychologie sleduje vnější chování i jeho vnitřní podmínky a příčiny právě v kontextu sociální existence člověka.

Sociální psychologie a sociologie

     Zatímco sociologie se zabývá především makrospolečenskými otázkami (sociální struktura, sociální mobilita apod.), sociální psychologie se zaměřuje především na studium malých sociálních útvarů ve vztahu k jedinci.

*          *          *          *          *          *          *          *          *          *          *          *

Doporučené materiály pro doplňující studium k tématu

• HOUSER, Pavel: Zaostřeno na mozek. ScienceWorld. 04/2002 http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/111B97F342E61807C1256E970048FFBA?OpenDocument&cast=1 

• TIME. Příroda versus zkušenost. 100+1 zahraniční zajímavost. 18/2003 http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200318/so18a40a.asp

• RIDLEYOVÁ, Matt: Genom – Životopis lidského druhu v třiadvaceti kapitolách. Praha: Portál. 2001

• RIDLEYOVÁ, Matt: Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka. Orig. London 1996, česky Portál 2000

• Desmond MORRIS: Nahá opice: zoolog studuje lidského živočicha. Praha: Mladá Fronta. 1971. Případně další knihy autora (česky vyšlo: Lidský živočich, Lidské mládě a Bodytalk – řeč těla).

• McLUHAN, M. : Jak rozumět médiím. Praha: Odeon. 1991.

Pro inspiraci: Lidský genom

Lidský genom vypadá jako encyklopedie s dvaceti třemi svazky.

Známe prakticky celý text lidského genomu. Ten je vepsán do deoxyribonukleové kyseliny, ve které jsou důmyslně seřazeny slabiky nukleotidových bazí v kombinaci 4 písmen A (adenin), T (thymin), C (cytosin) a G (guanin)[4], popisující stránky obrovské knihovny, v které je napsáno co, kdy a jak mají buňky našeho těla dělat. Tato knihovna, obsahující 3 miliardy (3x10⁹) slov tj. nukleotidů, poskytujících celkem 30 000 – 35 000 (3 až 3,5x10³) příkazů tj. genů a vytvářející velmi tenký (0,34 nm), ale téměř 2 m dlouhý pásek DNA, je stěsnána do buněčného jádra, zhruba kulovitého tvaru o průměru 5 – 8 μm. (Pro srovnání je to jako tenisový míček, do něhož je vtěsnáno 20 km velmi tenké nitě). Většina buněk obsahuje ještě malinkou příruční knihovničku, umístěnou v mitochondriích jako mitochondriální DNA (mtDNA); obsahuje jen 16 568 párů bazí (bp), což je 10 000krát méně než jich je v jádře.

Představíme-li si lidský genom jako knihu, pak je to kniha, která obsahuje řadu tří miliard písmen, což představuje 750 megabytů digitální informace, která by přibližně vyplnila knihovnu o 4 000 knih běžného formátu; 1 gen by přitom zaplnil v průměru 5 stran, 1 lidský chromosom by byl vepsán do 200 svazků, při tom by se celá informace o jedinci vešla na 1 DVD-disk; ale kdybychom chtěli celou knihovnu nahlas předčítat, potřebovali bychom k tomu celý lidský život.

Pro inspiraci: Alegorie na téma Člověk rozumný

Druh na samém vrcholu potravní pyramidy.

Člověk rozumný (Homo sapiens sapiens) je jeden z živočišných druhů, který je rozšířen po celé Zemi (jiným je třebas krysa). V současné době se jedná o nejnebezpečnějšího živočicha naprosto bezohledně ničícího svůj biotop.

VZHLED

Člověk je druh velmi variabilní, vyskytující se v několika rasách lišících se zbarvením. Barevné odchylky jsou od barvy bílé, přes žlutou, červenou až po černou. Specifikem jsou někteří samci bílého zbarvení (Homo sapiens skinheads), kteří se vyznačují agresivitou vůči jinak barevným jedincům.

Stejně jako barva je variabilní i výška a hmotnost. Na jihu Afriky se vyskytují dospělí jedinci s průměrnou výškou 120 cm. Naopak v Evropě a na Americkém kontinentu se pohybuje průměrná výška kolem 170- 180 cm. Hmotnost je dána množstvím potravy, které má člověk k dispozici. Nejnižší hmotnost mají lidé žijící v oblasti Sahelu, nejvyšší se vyskytuje v Evropě a Severní Americe.

ROZŠÍŘENÍ

Za tisíce let se člověk rozšířil téměř po celé planetě. Trvale se nevyskytuje pouze v Antarktidě. Při své expanzi agresivním chováním zničil již tisíce rostlinných a živočišných druhů. A toto ničení stále pokračuje. Na rozdíl od potkana, který zaplavil pouze Zemi, od poloviny minulého století se člověk začíná rozšiřovat i mimo naší planetu. Představuje tak další nebezpečí pro případný mimozemský život.

ZPŮSOB ŽIVOTA

Člověk žije zpravidla v párech. Existují ovšem výjimky, kdy samec má samic několik. Samci říkáme muž, samici žena. Mláďata nazýváme dětmi. Skupině samce se samicí a mláďaty říkáme rodina. Několik tisíc až milionů rodin nazýváme stát. V čele státu stojí stádo jedinců zvaných politici (Homo sapiens politicus). (Povšimněte si prosím jak zde spolu kolidují oba druhové názvy "rozumný" a "politik" ). Pozn. autora.

S ohledem na jiné druhy, kdy stádo nebo tlupu vede nejsilnější a nejinteligentnější jedinec u (Homo sapiens politicus) toto neplatí. V čem se ovšem neliší, že jako vůdci vyžadují pro sebe nejlepší požitky.

V oblastech s dostatkem potravy a úkrytu (v podstatě celá severní polokoule) je člověk stálý. Při nedostatku potravy a možnosti úkrytu (zejména v Africe) pak migruje. Migrující jedinci poté vyvolávají nevraživost jedinců obývajících stálý biotop. V potravní pyramidě stojí člověk na samém jejím vrcholu. V podstatě kromě jedovatých rostlin a živočichů je schopen pozřít téměř vše. Potravu přijímá v kteroukoliv denní i noční dobu, zejména na severní polokouli. S rozvojem krmištˇ, kterým říkáme Super a Hypermarkety, můžeme spatřit člověka shánějícího potravu i v pozdních nočních hodinách.

Jako predátor se liší od jiných živočišných druhů. Pod záminkou, že mu konkurují, loví i zvířata, která nespotřebuje. Může se jednat například o delfíny, tuleně či velryby. V podmínkách ČR o kormorány, vydry atd. Jde- li o rostlinné druhy je situace naprosto stejná. Za zdůvodněním potřeby dřeva ( kterým se na rozdíl třeba od Lýkožrouta neživí), klučí lesy i pralesy a pak s údivem zjišťuje, že se mu mění biotop. Stejná je i jeho potřeba ropy. Mimo některých bakterií je jediným živočišným druhem, majícím její potřebu. Opět ovšem na rozdíl od bakterií v ropě nežije ani se jí neživí. Mění ji pouze na řadu jiných produktů, např. plasty, aby následně jejich spalováním (mimo jiné) vyvolal tzv. skleníkový efekt.

Zcela zvláštním poddruhem člověka je takzvaný ekolog (Homo sapiens ekologicus), protestující proti podobné činnosti. Tento poddruh přivádí k záchvatům nekontrolovatelné zuřivosti vůdce tlup, vyskytnou- li se na jejich teritoriu. (Pozor! Nezaměňovat ekologa s původcem vztekliny rhabdovirem).

Zmínil jsem se, že člověk je posledním článkem potravního řetězce. Jsou však výjimky, kdy se naopak stane člověk potravou třeba žraloka, krokodýla nebo tygra. V tomto případě u celých skupin lidských jedinců vypukne davová psychóza, kdy v panice prchají před každou sardinkou, ještěrkou či domácí kočkou. Pokud je ovšem preventivně nezačnou vybíjet.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Člověk jako druh se množí stále a množí se rád. Kromě svých nejbližších příbuzných šimpanzů je také jediným známým druhem pářícím se i bez potřeby produkce potomstva.

Samice je březí zpravidla devět měsíců. Po této době vrhá jedno, někdy i více mláďat jež jsou podle oblasti výskytu závislá na matce osmnáct a někdy i více let.

Za svůj život může mít samice jedno až několik mláďat (tedy každý rok svého produktivního života). Paradoxem v živočišné říši je to, že při dostatku potravy a úkrytu mají zvířata více mláďat. Kdežto u člověka je tomu naopak. Čím více potravy a úkrytu, tím méně mláďat, čím méně potravy a úkrytu, tím více mláďat.

Staří sloni nebo lvi odcházejí do buše, kde hynou sešlostí věkem. Homo sapiens má v této oblasti sociálnější cítění, kdy staré jedince tlupa nevyhání do buše, ale umísťuje je v tzv. Domovech důchodců, kde hynou steskem.

Ve volné přírodě se člověk dožívá v průměru od 40 do 80 let, podle životního prostředí.

OCHRANA

Ochrana člověka je závislá na zemi výskytu. Ve většině států Evropy je člověk chráněn absolutně. V USA částečně a například ve Rwandě, Čadu, Sudánu a některých dalších zemích není jeho ochrana nijak právně podchycena.

Dr. Mefistofeles  

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007