Motto: Jediné na světě, co skutečně můžeš změnit, jsi ty sám... Skrze sebe však celý svět!

Jak se člověk stává součástí lidské společnosti?

tělesným zrozením – porodem je oddělen od těla matky a stává se samostatnou bytostí

tzv. druhým zrozením – socializací se stává součástí entity vyššího řádu, společnosti

Společnost bývá definována jako

lidstvo jako celek; které přesahuje svým trváním život jednotlivých členů. Zvířata mohou být též součástí společnosti v širším slova smyslu.

organizace lidí se stejným zájmem (ekonomický, kulturní…), s určitým cílem a vymezenými principy (třeba společnost s.r.o.)

systém společenských vztahů vymezených hranicemi:

o společo né historie, tradice a kultury

o území výskytu

o někdy ztotožňován s pojmem národ (genetické, jazykové a kulturní společo né kořeny).

Společnost ve skutečnosti neexistuje. Vyjádřeno přesněji: společnost existuje jen pokud se lidé chovají, jako kdyby existovala. Empiricky se však vyskytují pouze jednotliví lidé se svými zájmy a svým konkrétním jednáním. Antropomorfizace společnosti do podoby bytosti jednající účelově jako každý jiný jednotlivec vede k falešným představám o charakteru společenského dění a zpravidla k velkým zklamáním, co se týče výsledků tohoto dění. Hledáme-li skutečný subjekt „potřeb společnosti“, narážíme zpravidla na zájmy zcela konkrétních okruhů osob. Společnost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitě, být patrně pod trvalým pěstounským dohledem. Miroslav DOPITA.

Společnost existuje díky tomu, že řadoví členové svým jednáním stále znovu, minutu po minutě, společnost vytvářejí.

Pojem je odvozen z latinského:

socius = druh, společník

socialis = společný

societas = společnost

Pojem označuje

proces formování člověka jako společenské bytosti

proces začleňování, vrůstání jedince do společnosti

celoživotní proces, jehož pomocí se lidé učí přizpůsobovat sociálním hodnotám a normám, proces, který umožňuje lidskou existenci díky přenosu kultury mezi generacemi

proces přejímání prefabrikovaných hodnot, norem, způsobů uvažování a řešení s cílem lepší předvídatelnosti a porozumění ostatním členům společnosti

Člověk se rodí jako biologická bytost a teprve v průběhu ontogeneze se stává tvorem společenským. Proces socializace je procesem začleňování člověka do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu lidského zvířete a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti.

Socializace nebývá nikdy ukončena. Jedná se totiž o vývoj lidské osobnosti, k níž na jednu stranu patří osobní individualita, která jedince odlišuje od okolí, ale také sociální charakter, který mezi sebou sdílejí všichni členové jedné společnosti či společenství (sdílené hodnoty, normy, sociální role apod.).

Prostřednictvím socializace je u jedince vytvářena sociální integrita (sociální Já) a individuální identita (individuální Já). Je-li socializace úspěšně zakončena, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování a sociální role svého společenského a kulturního okolí. Člověk v tomto procesu role napřed přijímá a potom je sám vytváří.

socializace jako proces začleňování individua do systému společenských vztahů (pak jádrem socializace je ovládnutí základních pravidel „hry sociálních rolí“);

enkulturace jako proces včlenění jedince do kultury (tedy osvojení zkušeností, hodnot, norem, jakož i nezbytných symbolů včetně jazyka); akulturace - vnější přizpůsobení se kultuře (např. při pobytu v Číně konzumace jídla hůlkami);

personalizace jako aktivní stránka obou procesů (proces tvorby svébytné a neopakovatelné osobnosti aktivně zasahující do společenských vztahů i tvorby kultury).

V průběhu naší životní dráhy jsme prošli a procházíme různými socializačními etapami.

Primární socializace (raná, dětská) je charakterizována sociální interakcí převážně v rámci rodiny a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, i když se mohou během života ještě do určité míry změnit. Primární socializace končí, když byl v jedincově vědomí vytvořen pojem zobecnělý druhý. Zahrnuje období předškolního věku (dle některých autorů do 3, dle jiných do 6let).

Sekundární socializace = internalizace institucionálních či na institucích založených subsvětů. Je typická tím, že se otevírají šance k široké sociální interakci, která překračuje hranice rodiny. Vliv na socializovaného mají stále rodiče, významně se však přidávají i vrstevníci, instituce (škola, kroužky, kluby) a někdy opomíjená média a masmédia... Dítě v tomto stadiu již rozhoduje samo o sobě (např. se rozhoduje s kým bude kamarádit). Odehrává se v období školního věku, v pubertě a adolescenci. Sekundární socializace dle některých autorů je následný proces, který uvádí již socializovaného jedince do nových oblastí objektivního světa společnosti, v níž žije.

Terciální socializace (resocializace) dospělých. Jedná se o adaptaci dospělého člověka na nové životní okolnosti, např. profesní adaptace, spolužití se sexuálním partnerem, péče o vlastní děti, vstup do politického života atd. Resocializace je znovuzačlenění dospělého jako adaptace na změny velkého rozsahu (např. u všech občanů ČR po listopadu 1989, kdy došlo k přechodu od centrálně řízeného hospodářství k hospodářství tržnímu). Cílená resocializace probíhá např. ve výchovné nápravných zařízeních.

V první etapě socializace, tedy v nejranějším období dětství, dochází zejména k identifikaci rodičovských a sexuálních rolí (např. identifikace chlapce s otcem a s mužskou rolí, viz Oidipův a Elektřin komplex). V dalším průběhu socializace si jedinec postupně osvojuje určitý systém sociálních rolí (např. zvídavý student, způsobný konzument, řidič…). K těmto rolím už nepřistupuje bezvýhradně, ale alternativně, tzn. konfrontuje je s předchozími zkušenostmi, přizpůsobuje situaci…

V procesu socializace se učíme sociálním rolím. Všichni členové ve společnosti zastávají mnoho pozic a vykonávají v nich očekávané role. Proto je vymezení těchto pojmů velmi důležité.

 Pozice člověka je poloha jedince ve struktuře určité skupiny nebo organizace, např. matka, otec, syn či šéf a podřízený.

Status je souhrnné vyjádření pozice člověka v určité společnosti, skupině, spojené s mírou ocenění ze strany druhých.

Určuje práva a povinnosti svého držitele vůči druhým lidem. Určuje také, jaké chování budou druzí lidé očekávat od držitele statusu v různých situacích.

Status je ve všech společnostech distribuován více či méně hierarchicky s tendencí přiznávat nejvyšší status omezenému počtu lidí.

Rozlišujeme

a) status vrozený (status biologicky přidělený - pohlaví, rasa, věk, etnický původ)

b) status připsaný -askriptivní (status, který člověk získá bez vlastní zásluhy, v důsledku sociálních okolností, zejména dědictví)

c) status získaný (vzdělání, profese, ...).

Status umožňuje určit sociální distanci mezi dvěma osobami a stanovit jejich místo v sociální hierarchii uvnitř skupiny. Pro lepší pochopení statusu a jeho měření je používán syntetický status, který se skládá ze šesti komponent: objektivní charakteristika profese, prestiž profese, nejvyšší dosažené vzdělání, podíl na moci, příjem a životní způsob. Snaha zviditelnit vlastni sociální status vede k užívání statusových symbolů (značka auta, lokalita bydliště, značka oděvů, členství v klubech, charita,...).

Role je očekávaný způsob chování vázaný na určitý sociální status. Role představuji spojující článek mezi jednotlivcem a společností. Garantují, že člověk se nebude chovat způsobem, který by šokoval druhé, nýbrž se bude snažit respektovat jejich představy o tom, co je vhodné a co nikoliv.

Rozlišujeme několik typů roli:

a) role připsané (pohlaví, věk, národnost, zděděný majetek),

b) role získané (prestiž, nezděděná privilegia),

c) role vnucené (vojenská služba, nezaměstnanost, výkon trestu).

Vzhledem k tomu, že člověk vykonává mnoho rolí objevuje se i jejich konflikt.

konflikt v roli - nositel role musí volit, kdo bude uspokojen (jeden ze soustružníků se stal vedoucím dílny, dostal nařízení, že musí někoho ze svých kamarádů - podřízených propustit, má dilema - být loajální ke kolegům a vyhovět vedení),

konflikt mezi rolemi - očekávání spojená s dvěma různými rolemi vykonávanými toutéž osobou nelze sladit (vrcholová tenistka, reprezentantka republiky nemůže být současně na všech mezinárodních turnajích a současně být dobrou matkou),

konflikt Intra-sdělovatel - určitá osoba má ze sestavy role vůči jejímu nositeli navzájem neslučitelná očekáváni a není ochotna rezignovat na žádné z nich (manželka očekává od partnera, že bude vynikající živitel, otec jejích dětí, milenec, společník a světový odborník - to není v lidských silách),

konflikt já - role – konflikt mezi potřebami či schopnostmi nositele rolí a očekáváními, která druzí s jeho rolí spojují, osobní důvody znemožňují těmto očekávání dostát (vynikající chemik byl pro svoji odbornost jmenován ředitelem chemického závodu, jenže není manažerem a závod je ve ztrátě, chemická odbornost mu k řízeni podniku moc nepomohla).

Z výše uvedeného vyplývá, že pro správný výkon role, musíme znát ještě její složky:

předepsané požadavky role - jak by měl výkon role vypadat

subjektivní výklad požadavků role - jak si člověk představuje výkon role

výkon role - kompromis mezi požadavky role a výkladem role.

 Problémy nesouladu mezi očekávaným výkonem role a skutečným výkonem role
mohou být ve způsobu definování role, resp. jejím rozsahu a srozumitelnosti (popis práce, právní vymezeni, ...), stupni porozumění očekávané role, stupni ztotožnění jedince se sociální rolí…

[ Domů ] [ Nahoru ]

Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu jana.petrikova@uhk.cz.
Naposledy změněno: 31. 08. 2007