Smrt, která nikdy nekončí

Jediná slza, třpytivá jako diamant, dopadla těžce na list květiny, kterou držela v ruce. Byla neobvykle tichá noc. Hvězdy nesvítily, pouze Měsíc, jako by se rozhodl vyplout majestátně na oblohu a ukázat tím, že je králem noci. Mlha se líně válela po zemi, nasáklé slzami oblohy.

Květina v dlaních dívky dávno povadla. Byla potřísněná krví a skrývala vzpomínky na předešlou noc, noc plnou bolesti a utrpení, noc nepochopení a ponížení, noc na kterou se do konce života nezapomíná. Povadlá květina, povadlá jako dívka která ji svírala odevzdaně v dlaních a čekala až poslední kapka krve dopadne na mokrou zem.

Bledá pleť, bílé rty a krví zalité oči nepřítomně hleděly jakoby skrz dýku volně pohozenou u dívčiných bosích nohou. Zakrvácená čepel odrážela paprsky Měsíce. Zvuk odkapávající krve z dívčiných zápěstí byl jediný narušitel toho hrobového ticha všude kolem. Na stromě, o který se zády opírala se nepohnul jediný lísteček. Měsíc si svými paprsky pohrával mezi zakroucenými větvemi starého stromu  a čaroval tak se světlem a stínem. Byla to romantická chvíle plná nikdy nekončícího utrpení a sladké smrti, která jakoby dýchala skrz samotnou zem a svýma rukama se natahovala po odevzdaném bledém těle, patřící dívce se zlomenou duší.

Náhle se zvedl vítr a před dívkou se zjevil mladý muž, který plakal. Položil dívce něžně dlaň na chladné rameno. Vzhlédla k němu a jejich oči se setkaly.

„Selene..“ Šeptl do ticha noci a potichu vzlykl. „Proč?“

Dívka se jen pohrdavě usmála. „Sám víš proč.“

Muž nepřestával plakat. „Dotkl se tě, znovu ti to udělal, že je to tak?!“

„Ano..A udělá to zas a zas. Sejdeme se zde znovu, každou noc v nekonečném utrpení.“

Muž plakal. Klekl si před Selenu a snažil se svýma špinavýma rukama nešikovně zastavit její krvácející rány na zápěstí.

„Nech toho!“  Okřikla jej a odtrhla od něj ruce.

„Nechci abys zemřela, ne! To nesmíš!“ Propukl v hysterický pláč.

„Cožpak to nechápeš? Budu umírat, každou noc, znovu a znovu po tom, co mi to udělá! Zas a znovu. Jsme prokletí!“

  Nechápal, jen tiše vzlykal a kolíbal se, zepředu do zadu, rukama objímajíc svá kolena. Čekal. Na její smrt a na to, až si znovu vezme život po tom, co naposled vydechne jeho sestra, jeho láska. Vydechla naposled. Chladné ostří dýky prošlo srdcem a v dálce se ozval šílený smích.

„Proradná děvko, mně nikdy neunikneš…..“

Poslední slova zanikla ve větru zpívajícím píseň o nikdy nekončícím utrpení.