Co je Shiatsu?

Shiatsu je japonská terapeutická metoda zaměřená na práci s tělem využívající dotyk. Slovo „shiatsu“ doslova znamená tlak prsty. Japonské ministerstvo zdravotnictví definuje shiatsu jako: „formu manipulace prováděnou palci, prsty a dlaněmi bez použití nástrojů k vyvíjení tlaku na lidskou kůži za účelem nápravy vnitřní nerovnováhy a poruchy.“ Shiatsu vychází ze znalostí původní čínské medicíny a stejně jako ona pracuje s konceptem životní energie "Ki" (Čchi) proudící v těle po drahách zvaných meridiány. Pokud je přirozený tok energie v těle narušen, projevuje se to nejprve napětím nebo ztuhlostí. Při dlouhodobém narušení toku Ki se objevují problémy tělesných a psychických funkcí – vzniká nemoc. Při ošetření terapeut tlakem prsty (případně dlaní, loktem, nebo kolenem) stimuluje body na drahách meridiánů čímž napomáhá obnovit přirozený tok energie. Tím dochází k aktivaci samoléčebných procesů v těle. Shiatsu působí na různých úrovních lidské bytosti: na fyzické, psychické, sociální i spirituální. Vychází z předpokladu, že člověk je celistvá bytost. Skrze práci s tělem tak přirozeně dochází i k ovlivnění všech dalších úrovní.

Nejedná se o masáž (klasické/sportovní/regenerační masáže), která pracuje především se svalovou tkání, vazy a cirkulací krve, ale o ucelenou léčebnou holistickou techniku, která ovlivňuje fungování celého energetického systému těla a spojuje člověka s jeho přirozenou léčebnou schopností. Tělo disponuje obrovskou silou a má všechny potřebné nástroje pro dosažení rovnováhy a zdraví. Je jen na nás, zda využijeme cestu sebeuzdravení, kterou nám shiatsu zprostředkovává a vydáme se jí.

Od klasické psychoterapie se zase shiatsu liší tím, že během ošetření se takřka nemluví. K řešení fyzických i psychických problémům se dostáváme vyloženě prostřednictvím těla. Tělo si na rozdíl od mysli nic nenamlouvá a ani nic neschovává. Tělo je nositelem pravdy, se kterou se můžeme prostřednictvím shiatsu setkat. Tím, že z celého procesu vynecháme mysl, se v relativně krátké době dokážeme dostat ke zdroji problému. Příčinu problému ve svém těle objevuje klient sám. Terapeut je mu pouze průvodcem a oporou v nelehkých okamžicích jeho cesty.

Shiatsu nemusí sloužit jen jako nástroj prevence nebo léčby psychických a fyzických nemocí. Je to i výborná cesta seberozvoje a pomocník na naší duchovní cestě.

Přínos

V obecné rovině shiatsu zlepšuje činnost všech vnitřních orgánů, zlepšuje krevní a lymfatický oběh, vyrovnává nervový a hormonální systém, urychluje hojení, zvyšuje energii a sportovní výkon. Pomocí shiatsu lze řešit nespočet zdravotních problémů, jejichž přesné zaškatulkování a pojmenování není pro samotnou terapii důležité. Z počátku jsou námi zpozorované obtíže pouze funkčního charakteru – tzn. není možné nalézt žádné zřetelné onemocnění provázené morfologickými projevy. Tato funkční porucha se však časem promítne na úroveň poruchy orgánů, kdy je obvykle možné stanovit přesnou diagnózu. Obvykle se k alternativním (východním) směrům léčby obracíme až tehdy, nedaří-li se dosáhnout zdraví pomocí medicíny západní. Často až v době, kdy je samoozdravná schopnost těla velmi malá. V čím pokročilejším stádiu je nemoc, tím delší a komplikovanější je cesta k uzdravení. Shiatsu může zlepšit kvalitu života i u závažných onemocnění, kde již úplná náprava není možná. Je velmi vhodné přijít na terapii již při prvních známkách nerovnováhy (psychický či fyzický diskomfort projevující se pouze občasně či v malé intenzitě), neboť shiatsu dokáže odhalit skutečnou příčinu potíží a účinně a včas podpořit zdraví tak, aby ke vzniku nemoci vůbec nedošlo, nebo aby byla řešena příčina jejího vzniku, nikoli jen jejích důsledků. Příčina onemocnění může být různá. Předpokládáme, že některá onemocnění jsou silně geneticky determinována (např. vývojové vady) zatímco vznik jiných podmiňují jiné vnější faktory (např. sociální kontext). Vrozené či dědičné faktory máme tendenci vnímat jako neovlivnitelné a skutečně tomu tak někdy je. Musí tomu tak ale být vždy? Smysl a funkce některých dědičných potíží se mění, když rozšíříme svůj pohled v čase. Z individuálního na transgenerační. Pokud budeme vnímat příznak v kontextu delší časové osy, můžeme ho vidět jako logický důsledek sociálního kontextu rodu, tedy něčeho naučeného. Pro vědomé možnosti ovlivnění je nutné jít dál a hlouběji až k místu, kde jsme ještě schopni vnímat a připustit si možnost změny. Je zapotřebí rozbít dosavadní jistoty a vystavit se ohrožení. Je totiž bezpečnější přijmout hranici neovlivnitelnosti. Ve skutečnosti ale nevíme, kde se tato hranice nachází! V jistém smyslu je sebeozdravná schopnost těla nekonečná. Stejně jako schopnosti duše. Zdá se to až neuvěřitelné, ale vědomým a kultivovaným dotykem můžeme ovlivnit celý život člověka, jeho psychické a fyzické zdraví, jeho duchovní rozvinutost a v podstatě i jeho osud.

Historie shiatsu

Přestože jsou masáže a dotykové terapie jakýmsi společným dědictvím všech lidí, tradice stlačování určitých energetických bodů a drah je spjatá především s Asií. Zde se v období před naším letopočtem začaly objevovat dvě významná ohniska tohoto přístupu, a to na území jižní Indie (Ayurvéda - 8 tis. let př. n. l.) a na území dnešní Číny (čínská medicína - 5 tis. let př. n. l.) Mnoho autorů uvádí, že čínská medicína se zrodila ze znalostí Ayurvédy. Zhruba na přelomu 5. a 6. st. n. l. se společně s čínskými buddhistickými mnichy začínají znalosti prastaré Číny dostávat do Japonska. Tato původní dotyková terapie zde nazývaná jako Anma se stává plnohodnotnou součástí tradiční japonské medicíny. O vývoji Anma v období mezi 10. - 17. st. n. l toho víme jen velmi málo, neboť se v Japonsku předávala především přímým zasvěcením z učitele na žáka. Počínaje 17. stoletím se začíná Japonsko izolovat od okolního světa. Během tohoto období došlo k velké popularizaci umění Anma a schopnost vnímat dotykem v Japonsku dodnes představuje důležitou součást mnoha zdravotnických postupů (například japonského stylu akupunktury). Akupunktura se z historického hlediska (původní čínská medicína) vyvinula až druhotně - jako specializovaný postup dotykové terapie. Schopnost vnímat a ošetřovat body a dráhy dotykem je zde jakýmsi nutným předpokladem pro použití jehel. Izolace Japonska umožnila, že se zde uchovalo mnoho postupů v jejich tradiční podobě. Jedním z těchto postupů je právě i diagnostika pohmatem celého těla, která například v Číně postupně vymizela.

Na počátku 19. století se Japonsko začalo opět otevírat světu a dostávají se sem západní myšlenky a přístup k léčení (například umění západní masáže). Přestože se prvky západní masáže a anma začínají prolínat, využívají se obě k jiným účelům. Terapie Anma přestává mít charakter celostní léčebné procedury a stává se z ní lázeňská procedura, zatímco západní masáž Japonci využívají při uvolňování svalů v návaznosti na moderní pojetí sportu. Samotný název Shiatsu vznikl až v roce 1911. Prosazoval jej Tamai Tempaku, jež se stal ústřední postavou hnutí, které se snažilo obnovit důstojnost tradičního japonského léčitelství. Nově zavedený pojem umožnil odlišit tuto původní techniku od západní masáže i od Anma, které bylo degradované na lázeňskou proceduru. Díky japonské fascinaci západní kulturou došlo v té době k řadě studií, které potvrdily účinnost shiatsu. V roce 1964 bylo v Japonsku shiatsu uznáno jako samostatný terapeutický směr, který je nedílnou součástí japonského systému zdravotnictví. V druhé polovině 20. století shiatsu objevil západní svět. Shiatsu se tak velice rychle rozšířilo do ostatních částí světa, kde se tato technika etablovala a dále se rozvíjí. Jelikož novodobá japonská společnost velmi vzhlíží k „Západu“ a jeho kultuře, upadá zájem mladých Japonců o tradiční kulturu a hodnoty své země, včetně jejich medicíny a tedy i shiatsu. Ohniskem rozvoje shiatsu je tak v posledních zhruba padesáti letech hlavně Evropa a Severní Amerika. A je proto nyní i na nás tuto dovednost uchovávat a rozvíjet skrze každodenní praxi.

V roce 1997 bylo shiatsu uznáno Světovou zdravotnickou organizací (WHO) za plnohodnotnou alternativní zdravotní péči. V dnešní společnosti tedy pojmenováváme a vnímáme shiatsu či tradiční čínskou medicínu (nebo jiné techniky) pouze jako alternativní (náhradní).Existuje však řada nemocí, se kterými si moderní medicína neví rady a u kterých se stává účinnější medicína alternativní. Přesto je pro naši společnost stále obtížné nahlížet obě tyto medicíny jako rovnocenné. Dle mého názoru bychom nemuseli medicínu takto rozdělovat. Přestože je přístup východní a západní medicíny odlišný, snaží se vysvětlit a popsat stejnou realitu (odlišným způsobem vždy pomocí k ní náležejících pojmů) a mohou se vzájemně doplňovat. Věřím, že tomu tak bude v budoucnu mnohem častěji .