Tōge

O co vlastně jde?

Jde o silniční závody převážně v Japonsku, které se odehrávají na místních hornatých cestách. Dělí se na 3 disciplíny: downhill, uphill a časovky. Jedná se o jeden z nejtěžších motosportů na světě – možná i nejtěžší. Jelikož jde o úzké a klikaté silnice, které nejsou ohraničené, je možné, že dojde ke střetu osobního auta se závodníkem. Proto se velká většina závodů jezdí v noci, kde se na trati většinou nachází jen lidé, kteří trénují nebo lidé, kteří o závodění ví. Ne všechny silnice jsou v úplně sjízdném stavu pro závody, což je další příčina častých nehod. Závody se většinou neruší ani za špatného počasí jako je déšť či bouřka. Dalším častým důvodem nehod jsou auta, kterými se jezdí, jelikož se většinou jedná o auto s pohonem zadních kol, kdy je lehčí se při výjezdu ze zatáčky otočit. My se zde budeme věnovat převážně downhillu. Podle mě je z těchto disciplín nejzajímavější, jelikož to není tolik o tom, kolik má auto koní, ale spíš o tom, kolik váží. Jednou ze zvláštností je, že jedoucí řidič nevolí nejrychlejší stopu, ale projíždí zatáčku v driftu. Je to vlastně jeden z mála typů závodů, kde se to vyplatí, jelikož při driftu na většině silnic zaberete celou cestu, a tak není možnost vás v zatáčce předjet. Většinou jsou 2 možnosti: buď máte rychlé auto na rovinkách a v zatáčkách vám ujíždí, anebo obráceně. Díky tomu, že jedete z kopce, se dá rozdíl 100 koní docela dobře smazat váhou auta. Další výhodou je, že díky driftu mají vysokootáčkové motory, které mají lepší ovladatelnost. Většina lidí, kteří o tom nic neví, si představují, že když si koupí nějaký supersport, budou nejlepší díky luxusnímu autu, ale pravdou je, že většina takových lidí skončí hned v prvních několika zatáčkách. Je to hodně náročné na správné brždění, protože brzdná dráha se dost prodlužuje.

Keiichi Tsuchiya

Drift King nebo „DK“ - všechno to jsou jména pro jednu osobu a tou je bývalý profesionální závodník, který se narodil 30. ledna 1956 v Naganu. Dvakrát vyhrál závod skupiny GT v Le Mans 24 z celkových šesti účastí. Je jedním z mála, který se dostal mezi profesionální závodníky skrze svoje schopnosti, a ne díky tomu, že je bohatý. Od 14 let dělal ranní rozvozy pro rodinnou firmu, díky čemuž získával zkušenosti s řízením v podobném věku, ve kterém začínala většina profesionálních závodníku. Díky tomu, že jezdil downhill a zároveň uphill každý den a byl vlastně ještě dítě, hledal u toho zároveň cestu, jak se stát rychlejším a jak se při řízení více bavit. Kvůli tomu se začal učit technice driftu. Postupem času začal závodit hlavně v pouličních závodech.

Midnight club

Nyní se ve zkratce podíváme do historie pouličních závodů v Japonsku. V devadesátých letech se hodně mladých lidí začalo věnovat pouličnímu závodění, ale jeden tým byl výjimečný: Midnight club. Je jednoznačně tím nejprestižnějším klubem pouličních závodníků, který kdy existoval. Club vznikl v roce 1987. Z velké části šlo o velmi bohaté businessmany. Klub nikdy neměl více jak 30 členů v jeden moment a z lidí, kteří se tam hlásili uspělo maximálně 10 %. Klub měl velmi jasně stanovená pravidla a pokud je kdokoli porušil, byl ihned vyhozen. Jedno z hlavních pravidel bylo, že jezdec nikdy nesmí ohrozit nikoho, kdo je na silnici. Ano, v porovnání s ostatními týmy, je toto pravidlo zvláštní, ale byli ohleduplní k okolí. Další pravidlo znělo, že se nikdo nesměl dozvědět, že tento klub existuje. Vaše auto muselo mít minimálně 400 koní, abyste se mohl přidat. První rok jste byl „učněm“ a musel jste se zúčastnit všech setkání. Setkání se svolávala přes inzeráty v novinách, aby nikdo nevěděl, že jde právě o ně, např.: ,,For Sale: Small handbags at discount prices. For more information, I am available for meetup at Daikoku Parking Area on Thursday, between 11PM and 2AM. Thank you“. Závodilo se vždy v noci na dálnici Bayshore Route, které se taky říká Wangan-sen. Hlavním důvodem, proč se závodilo právě zde, byla desetikilometrová rovinka, na které nebylo moc provozu. Pro závodníky bylo výhodou, že japonské zákony zakazovaly sériovou výrobu aut, které dosáhnou více jak 180 km/h. Takže i policejní vozy nejely rychleji, díky čemuž byly pouliční závody úplně běžné. Auta našich závodníků dosahovala rychlosti něco málo přes 300 km/h. Závodníci měli jednoduchý cíl, a to dosáhnout co nejvyšší rychlosti. Mezi jejich auty se objevovala skoro všechna vozidla, ať už Skyline, RX-7, nebo dokonce i Ferrari a Porsche 911. Nejznámější člověk byl podnikatel, který do svého Porsche 911 investoval 2 milióny amerických dolarů. Šlo mu jen o to, aby udržel krok s „Hosoki Z“ neboli červeným Nissanem 280zx, který měl výkon 680 koní. Černé Porsche mělo přezdívku „Blackbird“ a mělo 3,6litrový šestiválec s výkonem 700 koní. Magazínu Max Power se v roce 1995 povedlo odhalit identitu 2 jezdců. Jeden z nich byl realitní makléř a druhý vedl rodinný obchod s auty. Velká část klubu byli údajně majitelé, nebo zakladatelé tuningových společností. Jejich hlavním rivalem byl klub motorkářů Bōsōzoku. Ti jezdili s vytuněnými motorkami. Jejich poslední závod byl v roce 1999, kdy na ně motorkáři čekali a poté je donutili jet do oblasti s hojnou dopravou. Jízda motorkářů bez pravidel vyústila v hromadnou nehodu, kde přišli 2 motorkáři o život, 6 civilistů bylo posláno do nemocnice a mezi nimi i dva řidiči Midnight clubu. A toto byl konec Midnight clubu, jelikož jeho první pravidlo bylo, že pokud někdy dojde k ohrožení lidí na veřejnosti, bude klub rozpuštěn. A jak bylo napsáno v pravidlech, tak i udělali. Ačkoliv beru pouliční závodění jako skvělou zábavu, líbí se mi, že dodrželi slovo, i když se nejednalo o jejich chybu.