PEDAGOGICKÝ ODKAZ JÁRY CIMRMANA

“Při vyučování i při učení je potřebí veselé nálady, aby se nedostavilo znechucení nebo ošklivost, pravý to mor vyučování, nýbrž aby duch byl vzrušován a při práci udržován jen libostí.”

(KOMENSKÝ, J. A.: Analytická didaktika. Praha, Státní nakladatelství 1947, s. 9)

Tento citát není uveden jen jako důležitá pedagogická zásada. Je určen i každému, kdo se chce při studiu pedagogiky seznámit s jednou částí odkazu známého génia. Neboť i příprava na zkoušku má probíhat v dobré náladě a libosti.

Je s podivem, že vědci, pedagogovi i učiteli JÁROVI CIMRMANOVI (1857-1888 až ???) naše pedagogická věda dosud pozornost nevěnovala, pomineme-li několik škrtů do jeho díla, které byly učiněny v době tzv. normalizace po roce 1968. Je sice možné, že tyto škrty byly učiněny rukou cenzora - nepedagoga, i když se u nás po roce 1968 mohl snadno stát učitel cenzorem a naopak.

CIMRMAN nepochybně do naší pedagogiky patří. A vyspělé země nám ho mohou dokonce závidět. K tomu například ZDENĚK SVĚRÁK uvádí: "Byl-li někdo vůbec opravdovým dědicem JANA ÁMOSE, byl to právě CIMRMAN." (SVĚRÁK, Z.: Pravý dědic Komenského. Úvodní seminář ke hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. In.: Divadlo Járy Cimrmana, Praha, Melantrich 1987, s. 70.)

Srovnáváme-li CIMRMANA s ostatními pedagogickými velikány, může dokonce vzniknout klamný dojem, že krom CIMRMANA není už třeba nikoho jiného studovat a že každá učitelka (každý učitel) se znalostí jeho pedagogických zásad v každodenní školní praxi vystačí.

CIMRMANOVO pedagogické dílo bylo objeveno při tzv. druhém liptákovském nálezu v osadě Liptákov v Jizerských horách. Bylo nalezeno pod podlahou včetně návrhu školské reformy a včetně nedokončeného románu Školník. To vše bylo zašito v pytli s velmi otráveným obilím, což vzácné rukopisy uchránilo před hlodavci.

Z CIMRMANOVA pedagogického díla (divadelní hry, spisy, korespondence, glosy, anekdoty aj.) přímo prýští jeho hluboký humanismus a vřelý vztah k dětem - žákům. V tom nám může být při snahách o transformaci českého školství velkým vzorem. Nešlo mu totiž jen o řešení obecných didaktických otázek bez ohledu na širší celospolečenské souvislosti. Hledal cesty, jak vzdělávacím problémům a krizím předcházet, jak učitelům i žákům jejich přetěžký úkol - vzdělávat a vzdělávat se - ulehčovat.

Dokladem mohou být například jeho podněty k metodice výuky dějepisu, kdy se zabýval problémem zapamatovatelnosti historických dat.

V úvodu ke své knize History and Memory si CIMRMAN položil otázku: Jakou funkci má historická událost? A hned si také odpověděl: Dvojí. Za prvé: událost ovlivňuje chod dějin. Za druhé: událost se stává dějepisným učivem.

Historikové mívají tendenci druhý aspekt podceňovat, ale CIMRMAN snesl přesvědčivé důkazy, že druhá funkce dějinné události je stejně důležitá jako první. Ne-li důležitější. Co se například stalo roku 1775 u Chlumce nad Cidlinou? Oddíl vojska zahnal několik desítek sedláků do rybníka. Událost sama se tehdy týkala asi jedné stovky osob. Jako dějepisná látka pod názvem "bitva u Chlumce" zdeptala tato šarvátka milióny žáků a učitelů. Nevíme přesně, kolik sedláků u Chlumce padlo, ale rozhodně méně než nedostatečných za neznalost tohoto dějepisného učiva.

"Spočítali jste padlé," volá CIMRMAN na adresu historiků, "ale spočítal někdo ty statisíce dětských traumat, rodinných tragédií, zákazů vycházení, tělesných trestů, disciplinárních řízení s učiteli, sebevražd školních inspektorů? Ne pánové. Historická bitva napáchá často větší škody v učebnici než na válečném poli."

CIMRMANOVY úvahy ústí v logický závěr: Politikové by měli myslet nejen na to, co svými skutky způsobí v dějinách, ale i na žáky, kteří se o tom budou muset učit. Pro důležité akce, které vejdou do historie, by měli proto volit zapamatovatelná data. (...)

Ale nejde jen o historické události. I data narození význačných osobností by se mohla volit uvážlivěji. CIMRMAN v této souvislosti apeloval na rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že přivedou na svět génia, aby těhotenství s ohledem na to plánovali.

Například že se ALBERT EINSTEIN narodil roku 1879 není pro jeho rodiče dobrým vysvědčením. Ostatně sám malý Albert označil ve své školní slohové práci tatínka za ukvapeného, až zbrklého.

Jak se blížil kulatý rok 1900, byl CIMRMAN nervóznější a nervóznější. Cítil, že v tomto zapamatovatelném roce by se mělo odehrát co nejvíce světodějných událostí a významné muže své doby k tomu tlačil. (...)

MAXI PLANCKOVI pomohl s jeho kvantovou teorií, takže ji stihl v kýženém roce 1900 zveřejnit. Úspěšný byl i jeho zájezd do Velké Británie, kde popohnal váhající Angličany k založení Labour Party.

Nejvíce práce měl s LENINEM. Když se CIMRMANOVI nepodařilo odradit ho od vydávání časopisu Jiskra varovným telegramem "Pozor, z jiskry vzejde plamen", tlačil ho alespoň k vydání v roce 1900. LENIN to stihl na poslední chvíli v prosinci. Vyčerpalo ho to však natolik, že - jak vzpomíná N. K. KRUPSKÁ - ještě nikdy neměli u Leninů tak vypráskaného Dědu Mráze.

(CIMRMAN, J., SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z.: Blaník, úvodní přednáška prof. P. Vondrušky "Cimrman a historie". Praha, Paseka 1992, s. 6 až 8)

Pokud jsme uvedli příklad týkající se výuky dějepisu, stojí ještě za pozornost možná banální, ale pro naplnění jedné ze zásad J. A. KOMENSKÉHO (viz úvodní citát) velmi významný prvek CIMRMANOVA vyučovacího systému. Hodiny dějepisu zpestřoval svým žákům historickými kvízy. Zde je jeden z nich:

Kterému ze světových vojevůdců mohl jeho spolunocležník říci na dobrou noc "zavři oko a spi"?

Jako odpověď nabídl CIMRMAN tři možnosti:

a) Janu Žižkovi,

b) admirálu Nelsonovi,

c) generálu Kutuzovovi.

Ale pozor! Nestačí odpovědět a, b, nebo c. Je třeba, aby žák svůj tip také zdůvodnil.

(Cit. publikace, s. 11, správná odpověď je uvedena na konci tohoto textu)

CIMRMAN se zabýval vzdělávacími problémy ze syntetizujícího globálního pohledu. Hluboce chápal didaktické problémy, čili problémy, jak žáky něčemu naučit. Stranou jeho zájmu však nezůstal ani běžný školní život a jeho drobné organizační problémy. Dokazuje to např. hra Vyšetřování ztráty třídní knihy, v níž popisuje řešení této jistě závažné a nikoli ojedinělé pedagogické situace.

Protože děj hry umístil do tradičně uspořádané třídy s prvky využívajícími ducha herbartovské pedagogiky, správně předjímal, že tradiční metody zůstanou ještě na dlouhou dobu (do současnosti) v našich školách pevně zakořeněné a že tedy hra bude stále aktuální.

Smělá konstrukce CIMRMANOVY pedagogiky spočívá na šesti úhelných pilířích - šesti zásadách (tzv. CIMRMANOVA šesterka).

Následující příklady pedagogických zásad a podnětů jsou uvedeny z těchto pramenů: SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z.: Život a dílo Járy (da) Cimrmana, Světová literatura 1969 č. 5-6 s. 370 až 371, Úvodní přednášky ke hrám Vyšetřování ztráty třídní knihy a Cimrman v říši hudby. In: SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z.: Divadlo Járy Cimrmana. Praha, Melantrich 1987, s. 66 až 72, 206 až 210.

Zásada futurismu: CIMRMAN viděl do budoucnosti a neučil žáky tomu, co by právě potřebovali, nýbrž věcem, které budou potřebovat v budoucnu. A tak již v dobách samoděržaví při působení v zaostalém místě (Chutor blíže Děkaňky na Ukrajině) učil prakticky mužiky komunikovat pomocí telefonu. Jednalo se vlastně o využití projektové metody kombinované s metodou dramatizace. Výuka byla tak působivá, že když po mnoha letech byl v místě instalován skutečný telefonní automat, mužici propadli telefonistické vášni. "Kočí házeli do automatu celé jmění, vytáčeli nazdařbůh čísla a mnohý se pak vypotácel z pošty zcela ožebračen", uvádí očitý svědek.

Separace průtokových poznatků: Když CIMRMAN provedl v pololetí prověrku vědomostí svých žáků, byl její výsledek skličující. Děti si pamatovaly pouze jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových (šly jedním uchem tam a druhým ven). Tehdy se Cimrman rozhodl udělat v procesech zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala jednu desetinu a látka pro zapomenutí devět desetin učební doby. Přesně tak to odpovídalo statistickému výzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva razil CIMRMAN názvy nězabudka a zabudka. Žáci se učili obojímu, ale jen nězabudku si směli pamatovat. Velice rafinovanými chytáky dovedl CIMRMAN odhalit, zda si žák nepamatuje i něco ze zabudky. Při tomto obráceném způsobu zkoušení užíval pochopitelně i obráceného způsobu klasifikace a ten se na Rusi zachoval dodnes.

K této věci je třeba uvést, že po roce 1968 cenzura změnila historická fakta a CIMRMANOVO učitelské působiště přenesla do jakési osady Struk v Haliči. Ve spisech JÁRY CIMRMANA vydaných v normalizačním období byly termíny zabudka a nězabudka nahrazeny překladem pomněnka a zapomněnka a zdůvodnění příčiny opačného způsobu klasifikace na školách v bývalém Sovětském svazu bylo vyškrtnuto, patrně aby se utajila pravda o významných podnětech sovětské pedagogiky.

Existence průtokových poznatků byla potvrzena i v našem školství. V roce 1994 provedla Česká školní inspekce rozsáhlé šetření, které zjistilo ve vědomostech žáků značné mezery, což vysoce koresponduje s CIMRMANOVÝMI poznatky (viz Učitelské noviny, č. 13, roč. 97, 29. 3. 1994, s. 6 až 7.). K podobným výsledkům dospěla v roce 1995 mezinárodní sonda TIMSS (Third International Mathematics and Science Study) i pozdější projekt mezinárodního srovnávání znalostí studentů PISA (Programme for International Student Assessment).

Trestání učitele učitelem: CIMRMAN vycházel z předpokladu, který uznává - teoreticky - i dnešní škola, že žáci mají mít svého učitele rádi, a tudíž by je mělo mrzet, když učitel trpí. Jak to vypadalo v praxi: Když mu žáci například nalili vodu do kalamáře, nepustil se CIMRMAN celý týden na krok z domu (měl tzv. zaracha). Žáci měli v tu dobu volno, a tedy dostatek času, aby ho mohli litovat. Jindy zase reagoval na nezbednost žáků těmito slovy: "Nedám si dnes po obědě doutník. Neplačte, sami jste si to zavinili!"

Názorné a úlekové fixace: Jako další pilíř systému funguje v šesterce zásada úlekových fixací učiva. Spočívala na principu nečekaného podnětu. Ve chvíli, kdy se probírala důležitá poučka, vzorec či datum, učitel žáky vylekal. Tento šok natrvalo zafixoval poznatek v mysli dítěte. Jak žactvo lekal: Buď prostým prásknutím biče, anebo tím, že si nečekaně sundal paruku (tzv. úlek oslněním).

Dodržováním zásady názornosti udivoval CIMRMAN ve všech vyučovacích předmětech.

“Co se týče kabinetních pomůcek a modelů, jde mi vždy o to, aby si i ti nejnevšímavější žáci pomůcky všimli. Proto např. při výkladu o veverce používám zásadně klokanice, ovšem se zašitou kapsou. Veškeré červy demonstruji na hadech. Mikroskop nepotřebuji.”

(Citováno dle: CIMRMAN, J.: Moderní carská jednotřídka, str. 23.)

Při realizaci zásady názornosti se CIMRMAN nespoléhal jen na vjemy zrakové. Například při vysvětlování pořekadla "Má ho ráda, jak osinu za krkem" nasypal každému žákovi za límec hrst osin. Aby vysvětlil, co to znamená, když se řekne, že někdo kouká jako tele na nová vrata, přivedl do třídy živé tele a nechal donést zbrusu nová vrata.

Mimoverbální komunikace: Pokud mělo být ve třídě naprosté ticho, například při psaní písemných prací, a přesto bylo třeba udržovat mezi učitelem a žáky určitou komunikaci, využívalo se celé soustavy mimických znaků. Jestliže například žák při písemné práci vstal a udělal několik úkroků stranou se sepjatýma rukama, učitel věděl, že chce říci: "Prosím, mohu jít na stranu?" Rovněž rukama se žáka otázal - na velkou nebo na malou? Žák odpověděl podle situace. Tím CIMRMAN daleko předběhl dobu, neboť dnes je výuka znakové řeči oblíbeným nepovinným předmětem na řadě škol v Americe i v západní Evropě.

Oživlé dřevo: CIMRMAN se v 90. letech minulého století velice intenzivně věnoval loutkářství. Nejprve vzbudily jeho zájem maňásci. Za svého pobytu v Jižní Americe narazil při politické práci mezi paraguajskými bezzemky na problém, jak vysvětlit pojem "loutková vláda". Rozhodl se použít marionety - loutky vedené shora. Aby respektoval zásadu názornosti, vyřezával loutky stále větší a větší. Nakonec se rozhodl k odvážnému kroku - nahradil obří loutky živými herci. Jim se začalo říkat "oživlá dřeva". Nedotažená, neúplná gesta těchto herců mohl vodič shora podle potřeby motouzem dotáhnout.

Pedagogické využití této myšlenky je nasnadě. Všichni víme, že většina dětí není schopna doprovodit recitaci veršů příslušnými gesty. Učitelé o takových žácích trefně říkají, že jsou dřeva. A právě svou metodou "oživlého dřeva" CIMRMAN vychoval řadu vynikajících recitátorů, kteří dokázali posluchače strhnout zejména živou a překvapující gestikulací.

K této poslední zásadě CIMRMANOVY šesterky se naše školství přihlásilo počátkem 90. let 20. století realizací vzdělávacího programu Obecná škola, který se na školách dodnes používá, neboť byla zavedena tzv. dramatická výchova.

Uveďme si ještě něco k CIMRMANOVĚ hudebně pedagogickému působení. Pro činnost hudební školy vypracoval řadu cenných pedagogických zásad. Jeho první zásadou praktické organizace výuky bylo tzv. překrývání hodin. Každý žák byl povinen dostavit se na lekci půl hodiny předem. To mělo svůj význam. "Umožňuji tím žákům", píše CIMRMAN, "aby si před hodinou odpočali. Neměli by však vysloveně zahálet. U mne se nějaká ta práce vždy najde: Umyjí nádobí, utřou prach, přinesou uhlí, vynesou popel, vyčistí boty apod."

Dále si CIMRMAN ve své hudební škole jasně odpověděl na otázku, zda používat tělesných trestů. Pokušení vztáhnout na žáka ruku je, jak známo, největší při hodinách houslové hry, kdy učiteli ztěžuje sebeovládání smyčec. CIMRMAN v žádném případě smyčec za bicí nástroj nepovažoval. A jak situaci řešil? Opět geniálně. V prvním roce výuky jeho žáci nedostali smyčec vůbec do ruky. Teprve ve druhém roce, kdy žák už hru ovládal natolik, že ho nebylo třeba bít, odemkl CIMRMAN slavnostně trezor a vydal žákům smyčce.

Mimořádný zájem v hudebním světě vzbudila konstrukce kabiny pro začínající houslisty. Vědeckým přístupem k otázce houslové výuky CIMRMAN totiž zjistil, že rodiče (pěstouni), kteří dali své dítě učit hře houslové, umírají v průměru o tři léta dříve než rodiče (pěstouni), kteří svým dětem hudební vzdělání vůbec neposkytli.

Zvukotěsná kabina, kterou CIMRMAN vyprojektoval a kterou bylo možno umístit kamkoli v bytě (pouze odvod zvuku a přívod čerstvého vzduchu se napojoval na světlík), stála tehdy 20 zlatých. Kabina se zavírala a otevírala pouze zvenčí. Rodič měl možnost kontrolovat zvláštním sluchátkem, zda dítě hraje. Pro nácvik hry zpaměti se uvnitř vypínalo světlo.

Posledním důkazem významu JÁRY CIMRMANA pro současnou pedagogiku je to, jak předjímal tzv. projektovou výuku, kterou následně uskutečňovali a dodnes uskutečňují mnozí pedagogové (viz např. Daltonský plán, projekty v ZŠ Obříství, ZŠ Chrudim apod.).

Za svého působení v Rusku seznamoval CIMRMAN své žáky při branné výchově také s problematikou střemhlavého letectva (tzv. pikirůjuščaja avijácija). Koncepci a průběh projektu, v němž zapojil do práce ve škole i veřejnost, známe z CIMRMANOVA deníku (str. 589 dole). Dnes to je pro nás příklad, jak pedagog musí neustále hledat inspiraci pro své vyučovací postupy. (Dokument MŠMT ČR z května 1999 "Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR" hovoří v této souvislosti o otevírání vzdělávacího systému ostatní společnosti, zapojení všech partnerů.)

K látce týkající se střemhlavého letectva vypracoval CIMRMAN podrobná skripta. Stále mu však chyběla názorná pomůcka. Bez ní, jak známo, považoval výuku za házení hrachu na zeď.

Jednou se Cimrman procházel po Čajkovského prospektu, a tu mu padla do oka postava muže, kráčejícího proti němu s hlavou nachýlenou až téměř u samé země. Sehnul se a rázem poznal Semjona Oldřichoviče Zelenku, původem volyňského Čecha. A hned se ho radostně tázal, z čeho že má tak těžkou hlavu.

"Ále," mávl prý Semjon Oldřichovič rukou a krátce Cimrmanovi vysvětlil, že mu utekla žena Nikiforovna s prošívanou dekou. Cimrman ubalil Zelenkovi machorku a řekl: "Nu, vot!" Slovo dalo slovo a Semjon Oldřichovič se ochotně nabídl Cimrmanovi jako živá pomůcka pro názornou ukázku střemhlavého letectva. Jára Cimrman ho ihned zavedl do školního modelářského kroužku, kde šikovné ruce žáků přidělaly Zelenkovi na tělo sklápěcí podvozek přesně podle katalogu letecké továrny Focke - Wulff.

Žáci druhých a třetích ročníků se shromáždili v půlkruhu u kostela na náměstí Vasila Zachaty a Cimrman zavedl Semjona Oldřichoviče nahoru, na samý vrchol kostelní věže. Na smluvený povel: "Šturm!" vrhl se Zelenka, převlečený za střemhlavý dvojplošník Fokker, těžkou hlavou napřed z báně kostela směrem k náměstí. Dole se Fokkera - Zelenky ujal zájmový kroužek zdravotnic. Žákyně si prakticky procvičily poskytování první a poslední pomoci.

(Citováno dle: SMOLJAK, L.: Kapsář divadla Járy Cimrmana, proslov doc. J. Šebánka "Činnost branná a vojenská", Plamen, 10/1968, s. 56)

 

ZÁVĚR: Význam pedagogického odkazu J. CIMRMANA není pro české školství zdaleka doceněn. Jeho bystré pedagogické postřehy jdoucí k samotným kořenům vzdělávacího procesu mohou být pro každého studenta (každou studentku) učitelství i pro učitele (učitelky) v praxi cenným myšlenkovým podnětem. A to zdaleka není jisté, že již bylo vše, co se pedagogiky týká, z CIMRMANOVY pozůstalosti objeveno.

Odpověď na kvízovou otázku:

Správná odpověď je a): Janu Žižkovi. A to z prostého důvodu, že Nelson ani Kutuzov nerozuměli česky.

Tento text byl převzat z publikace:
Václavík, V.: Cesta ke svobodné škole (kapitoly ze srovnávací pedagogiky), Hradec Králové, Líp 1997, s. 200 - 208.