Co je vnitřní klid?
Vnitřní klid se týká pocitu ticha a klidu, který přichází zevnitř, tedy klid v naší duši. Jednou z definic je svoboda od vyrušení neboli klid (poznámka: klid je krásné slovo, které „zní“ jako jeho význam). Použijeme-li tuto definici, vnitřní klid je tedy formou vnitřního klidu, kterou nepohybují poruchy. Když se podíváme na duchovní tradice, poruchy jsou často „pohyby“ mysli – druh rušivých myšlenek nebo obtížných emocí, které často vidíme v našem každodenním životě. Náboženství, jako je hinduismus, buddhismus a taoismus, se velmi zaměřují na práci s praktikami, které kultivují vnitřní klid. Konkrétně Buddhovo základní učení je, že utrpení je způsobeno připoutaností, buď prostřednictvím averze nebo touhy.
Co je věčné štěstí?
V Platónově dialogu Gorgias polemizuje Sókratés s Kalliklem, pro něhož štěstí je blahobyt a nezkrocená svoboda.[2] Aristotelés v Etice Nikomachově vysvětluje, že člověk nemůže dosáhnout skutečného štěstí (eudaimonia) ani sám, ani pouze v rodině, ale jen v obci svobodných. Štěstí není nahodilý pocit, nýbrž výsledek rozumně vedeného dobrého života. Po rozpadu řecké polis však i filosofové hledají individuální štěstí, a to buď jako rozumové ovládání vášní a odolnost proti vnějším dojmům a vlivům (kynismus, stoicismus – ataraxia), anebo jako vyhledávání a užívání příjemností života (epikureismus). Kautilja vyvozuje, že štěstí (sukham) je výsledkem sebeovládání (džitátmá, doslova vítězství nad sebou, tj. touhami po hmotném požitku).[3] Totéž popisuje Bhagavadgítá 5.16-24. Štěstí jako soustavné vyhýbání se utrpení a potlačování žádosti je jednou z vůdčích myšlenek buddhismu. V křesťanství se sice objevuje i stoické dědictví ukázněného života, ale cílem života je spása, takže štěstí zde nehraje velkou roli. V této tradici je nejisté a nespolehlivé štěstí spíše iluzí také pro Kanta nebo Schopenhauera. Naproti tomu angličtí autoři (Jeremy Bentham, John Stuart Mill, utilitarismus) začínají uvažovat o objektivním a měřitelném „štěstí“ v podobě blahobytu.