Svět sklípkanů

Něco z histroie sklípkanů

První sklípkajni žili v karbonu, tedy před 250-300miliony lety. Fosilní nálezy z této doby dokazují, že mnoho zástupců Chelicerata (klepítkatci) bylo velmi podobných dnešním druhům. V karbonu již existoval řád Xiphosura dosahující až 60cm.

Dnes jsou tito velmi zajímaví zástupci omezeni jen na několik druhů žijících na pobřeží Severní Ameriky a jižní Asie.

Fosilní nálezy škorpionů a dalších pavoukům podobných živočichů, kteří žili před 350miliony lety, zůstávají, i když velmi mezerovitě, na vývojovém stupni dnešní Cheliceratofauny.

V terciéru, tedy před asi 30miliony lety, patřili sklípkani k fauně Evropy. Dnes žije v Evropě jen několik pravých sklípkanů z podčeledi Ischnocolinae, z toho tři druhy v jižním Španělsku.

Český název sklípkan vznikl asi díky tomu, že pozorovatele zaujaly někdy důmyslné a často velmi dobře provedené podzemní chodby, které si zemní druhy často budují. Iluzi "sklípku" dokresluje přítomnost "dveří", které jsou, díky pružnému připevnění změtí pavoučího vlákna a zeminy, na jednom místě lehce ovladatelné. Málokdo ví, že někteří sklípkani mají kromě vstupních dveří ve svém "sklípku" ještě další dveře. Ty jim umožňují, pokud se do jejich obydlí dostane úhlavní nepřítel - vosa hrabalka, schovat se do boční komůrky a zavřít za sebou dveře. Poté, co vosa proběhne, je znovu otevřou a nepozorovaně utečou se svého zemního obydlí jediným vstupním otvorem, zatímco zmatená vosa hledá svou kořist na druhém konci hlavní podzemní chodby.

Název sklípkani není všeobecně výstižný, neboť se v čeledi Theraphosidae vyskytuje celá řada rodů sklípkanů, které si žádné podzemní úkryty nebudují, naopak se zemi vyhýbají a žijí ve stromovém, či keřovém vegetačním pásu.

První sklípkan dostal od otce systematiky Carla Linného (1707-1788) jméno Aranea avicularia (dnes Avicularia avicularia), přičemž druhový název avicularia byl odvozen od latinského "avis" (pták). Linného k tomu přiměla rytina z roku 1705, zachycující ohromného pavouka na mrtvém ptáku. Autorem této rytiny byla Sybille Merian, která od roku 1699 cestovala po Surinamu a zde také našla inspiraci.

Haplopelma Lividium